Začínám s bosoběhem

Už je to tak, konečně na mě také došlo. Po nevím kolika měsících odkládání jsem si konečně řekl „Dost! Už musíš také začít!“ Prostě jsem se rozhodl, že neustálého pobíhání ve VFF už bylo jako příprava na bosoběh dost dlouhé a je načase začít běhat naboso, tak jak jsem před hodně dlouhou dobou sám sobě slíbil.

Středa byla můj volný den a já na ní neměl nic kromě dlouhého spánku naplánovaného. Ani běh, toho bylo v předchozích dnech dost. Jenže jako na potvoru jsem se probudil velmi brzy a lenošení v posteli mě nebavilo, což je divné, protože normálně mi nedělá problém prolenošit v ní i celé dopoledne. On se mi často volný den s ošklivým počasím totiž nesejde a krásné počasí venku mě vždy donutí vypadnout z domu. Venku ošklivě, já brzy vzhůru a do toho chuť něco dělat. A také mi maličko pocukávalo v nohách, nějak se jim chtělo se provětrat. Co naplat, nohy se poslouchat musí. Jenže v hlavě se mi nechtělo běžet nic dlouhého, tak jsem se zčistajasna rozhodl, že poběžím bez bot. Trasu jsem zvolil jednoduše, prostě vyběhnout ze dveří, proběhnout Harris Street přímo až k moři, tam si dát kolečko malým parčíkem a zase se vrátit.

Oblékat si na běh pouze tričko a kraťasy byl zvláštní pocit, ale přiznám se, že příjemný. Lehké zakroužení všelijakými klouby, zapnutí Endomonda a prostě běh. Styl jsem nějak neřešil a prostě běžel. Hned od prvních kroků mi to přišlo prakticky stejné jako ve VFF. Tož se jen soustředit na ostré předměty na zemi a zbytek hlavy se věnoval úžasným novým vjemům. Je to opravdu něco cítit každý kamínek, různé druhy betonu, asfaltu, poklopy na kanalizaci, dlažbu, u moře dřevěné molo, trávu, která byla pro běh trochu horší a k tomu i zem. Myslím si, nevím přesně kdy, že jsem se začal hned po prvních metrech usmívat a úsměv mě nepřešel až domů. Jednoduše řečeno, byl to tak báječný pocit, že jsem se tlemil jako retard. Prostě něco úžasného.

Napoprvé pouze 2,75 km. Průměrné tempo 5:41/km, takže hezky pomalu. Nohy vůbec nebolely, chodidla v pohodě (jen umytí trvalo trochu déle :-D), možná lýtka byla o malinko tvrdší než normálně. To mi ale připadalo až při strečinku, pocity byly jinak naprosto normální.

Druhý bosoběh byl o dva dny později. A abych nebyl troškař, rozhodl jsem se pro běh z práce. Třetí nejkratší variantu, necelých 7,5 km. Před budovou jsem zul VFF, dal je do batohu a prostě vyběhl. Běh byl o maličko těžší, protože jsem v batohu nesl nějaké věci. Ale dalo se. První tři kilometry v pohodě, po nich ale přišly první pocity únavy. Cítil jsem, že chodidla dostávají zabrat. Nejsem ale z cukru a něco vydržím, takže žádné takové abych si bral boty. Po pěti kilometrech jsem chodidla už jasně cítil, ale i tak jsem si držel styl a boty si nevzal, vždyť domů už jen kousek. Při přebíhání Pyrmont Bridge, necelý kilometr od domova, se mi stala malinká nepříjemnost. Lehce jsem se rozhodil z rytmu a škrtl pravým palce o zem. Moc pozornosti jsem tomu nevěnoval, připadalo mi to totiž jako o nehet, takže pohoda. Po několika desítkách metrů jsem zastavil na přechodu a co na noze nevidím, docela hodně krve z roztržené špičky palce. Rychlý průzkum ukázal, že o nic moc nejde a v klidu jsem doběhl domů. Poslední metry byly ale dost těžké, chodidla už znatelně pálila…

Uběhl jsem přesně 7,34 km. Nohy bylo ještě obtížnější omýt, ale podařilo se. Zranění palce nakonec moc hrozné nebylo a teď v sobotu je už prakticky zahojený. Alespoň je to poučení pro příště, že se mám soustředit. Nohy přestaly pálit až po regeneračním nočním spánku. Zbytek pátečního odpoledne byl s nimi docela zážitek. Ale jak se říká: „Co bolí, to sílí.“ Příště to bude lepší. Rozhodl jsem se dát nohám pár dní na zregenerování, možná i pořádné zahojení, a několik dalších tréninků bude zas jen ve VFF. Ale na další bosoběh se stejně šíleně těším!

A jaké byly reakce lidí? Určitě nekoukali tak moc jako v ČR na VFF, ale i tak hodně. Turisti si na mě normálně ukazují, když probíhám kolem lidí na lavičkách, tak se okamžitě začnou bavit o mně (slyšel jsem je, a několikrát), Japonci fotí a místní podle toho kde zrovna jsem. V místech kde se pohybují běžci více je to v pohodě, ale třeba v centru jsem atrakce. Což mi přijde zvláštní, protože sám jsem tady už několik bosoběžců viděl.

Ale co si o mě lidi myslí je jejich věc. Hlavně, že mě to baví a nepřestává! A co takový maraton naboso, to musí být teprve něco…