Austrálie – den první

Přílet na letiště v Sydney byl opět jak skok do 23. století. Ten Kuala Lumpur je prostě šílený. V pohodě jsem se zorientoval a šel k přepážce pro razítko do pasu. Vstupní kartu už jsem vyplnil předem v letadle. Čekal jsem podobné problémy, jako s úředníkem v Kuala Lumpuru, ale vůbec to tak nebylo. Usměvavá úřednice jen potřebovala doplnit adresu, kde se budu po příjezdu zdržovat a už jsem si to sypal k báglům. Chvilku jsem stál u pásu, pak mě napadlo podívat se jestli je to ten správný a po dalších pár minutách u jiného jsem měl svůj kufr v ruce. Spadl mi kámen ze srdce, kufr dorazil! Hned s kufrem k celníkům. Čekal jsem psy, tvrdé prohrabování kufrů, nebezpečné pohledy a podobné věci. Ale opět vedle. Další úsměv mi jen pokynul, řekl number eight (průchod) a už jsem si to štrádoval pryč, nikdo si mě ani nevšiml.

Pak už jen najít na letišti stanici transferu a odjet free busem z letiště až do hostelu. Hned po východu z haly mě krapet zarazila jedna věc, není tady nějak extra teplo. Za sklem to vypadalo úplně jinak. Na slunci pohoda, ale ve stínu šílenost. Ty kraťasy a triko bez rukávů nic moc. Ale hřeje mě u srdce, že už bude jen a jen lepší počasí. Řidič dobrý, jen mě dovedl do hostelu na jiné straně ulice. Po pár minutách zajímavého rozhovoru s recepčním nám to došlo a za necelých 10 minut jsem byl ubytovaný a šel do města najít kancelář AustraliaOnline.

Další věc co mě hned venku zarazila, jsou ceny jídla v rychlých občerstveních. Jsem se v Singapuru rozmlsal na jídlech v přepočtu za 2 AUD a tady je nejlevnější trochu pořádné jídlo na stánku od 6 AUD. Znatelný rozdíl. Opět mi to na náladě nepřidalo, a to už byla předtím v pohodě.

Místo, kde by měla být kancelář jsem našel přibližně po půlhodině, jenže jsem si v hlavě zafixoval špatné číslo domu a tak jsem se musel vrátit na hostel a na internetu (hodina za 4 AUD!!!) se podívat přesně. Holt, za blbost se platí. Jasně, že jsem byl předtím před tím barákem, kde má agentura kancelář, jen jsem nešel dovnitř, protože ho nějak předělávají a mě nepřišel funkční. Každopádně jsem kancelář našel, dostal kartu pojišťovny, nějaké rady, zasurfoval na internetu a opět vyrazil do města. Koupil si SIMkartu a šel si založit účet do banky. Bohužel mnou požadovaná úřednice (česky mluvící) skončila půl hodiny před mým dotazem. Nevadí, zítra je taky den.

Dál už jenom bloumání po městě a hledání Harbour Bridge s operou. Obojí se mi po krásné několikakilometrové procházce podařilo nalézt a vyfotit si. Jen na operu bylo špatné světlo, takže lepší fotky jindy. Abych řekl pravdu, opera nic moc, žádné pocity. Zato ten most je fakt něco! Pak už se začalo stmívat, v ČR cca 11 hodin dopoledne, a šel jsem hezky pomalu zpátky na hostel. Nějak na mě padla únava.

Ještě dodám, že jsem potkal hrozně moc běžců v přístavu. Snad tam taky budu brzy běhat…

Pořád jsem cestou přemýšlel nad cenami toho jídla a dost mi to vrtalo hlavou. Nechtělo se mi věřit, že jsou takové ceny potravin i v obchodech, kde nakupují místní. Pořád jsem nahlížel do obchodů, kde bude hodně lidí a stále nic. Až kousek od hostelu se mi poštěstilo a já narazil na normální čtyřpatrový supermarket. Vybral si nějaké jídlo, hlavně podle cenovek, chvíli poslouchal dva Čechy, jak se dohadují nad výběrem grilovacího koření (nějak se mi s nimi nechtělo mluvit) a po zaplacení se urychleně přemístil na hostel. Hnal mě hlad. Za nákup jsem celkově zaplatil 6,60 AUD, což mi přijde za to vše, co je na poslední fotce, celkem v pohodě. Prostě jako v Čechách. Nálada je hned lepší, když člověk ví, že jídlo není nic drahého.