O kolo Svaté Anny 2012

Neděle dopoledně patřila opět závodu, tentokrát se jednalo o kros v Černovicích u Tábora. Jelikož to mám kousek, jednalo se o jasnou volbu. Dopředu se přiznám, že to byl první závod tohoto typu, který jsem běžel. Takže jsem vůbec netušil do čeho jdu. Z páteční půlky maximálně natěšený jsem na místo dorazil ještě s podporou v podobě mé mámy ve tři čtvrtě na deset, tedy 15 minut před plánovaným startem. Vyfasoval jsem číslo 90 a šel se rozklusat. Plán byl úplně jednoduchý, od začátku se držet přední skupinky a snažit se urvat co nejlepší umístění. V čem by mě taky mohl podobný závod překvapit, že? I počasí nám hrálo, na startu bylo chladněji a pod mrakem, možná jen vlhkost vzduchu byla vyšší než ideální.

Registrace
Čekání na start
Přesun ke startovní čáře

Jelikož jsem byl na tomto závodě a i v Černovicích poprvé, vůbec jsem netušil, jaký je před námi terén. Sice byla na místě mapka trati s vykresleným profilem, ale z toho jsem moc moudrý nebyl. Start byl veselý, stál jsem v první lajně závodníků. Po malém zmatku kvůli chybějícímu číslu jednoho ze závodníků byl pytlík od mouky odbouchnut a vyrazilo se. Hned prvních pár set metrů bylo do slušně prudkého kopce a já jako obvykle přepálil start. První kilometr ze7,667 kmdlouhé trati jsem měl za 3:40. Hotovo! Vyběhlo se na kopec, hned zase dolů, pak opět nahoru, no co bych povídal, bylo to jak na houpačce. Jen mě překvapila jedna věc. Přibližně kilometr a půl od cíle se vyběhlo na vyšší bod trasy mezi poli a tam byla o hodně vyšší teplota a dusno než kdekoliv jinde. Úplně mě to porazilo a měl jsem co dělat abych vůbec udržel jakž takž tempo. Následný běh v lese také nebyl žádný med. Bylo po nočních deštích a vše nepředstavitelně nebezpečně klouzalo. Ještě si tak vyvrtnout kotník před odletem do Austrálie, to by tak hrálo. No běžel jsem co nejrychleji a přitom nejopatrněji to šlo, ale rychlost nic moc a už od místa s dusnem mě začali předbíhat závodníci. Když jich bylo stoprocentně více než deset, přestal jsem rychlost řešit a snažil si to užít. Moc to ale nešlo. Kousek za půlkou jsem potkal v protisměru nejmladší účastnici závodu z Českých Budějovic. Její rychlost mě překvapila. Běžela úžasně (nakonec čas lehce nad 39 minut), úplně před jejím výkonem smekám. Tak nějak jsem ještě někoho před cílem doběhl, na posledním kilometru si pohlídal závodníky za mnou, potlačil pocity na omdlení kombinované s dávícími a s maximální vyčerpaností proběhl cílem. Pocity zvláštní, připadal jsem si, že mé plíce zůstaly na předposledním kopci. Čas na mých hodinkách byl 34:13. Oficiální o sekundu pomalejší – 34:14.

Po „výstřelu“
Doběh do cíle
S odměnou

V cíli jsem dostal okamžitě do ruky jablko, od maminky lahev s pitím a mohlo přijít zhroucení se na zem vedle stolu, u kterého probíhala registrace. Po zhltnutí jablka (mé první jídlo) a vypití vší vody se plíce vrátily na své místo a už jsem byl jakž takž v pohodě a tak přišlo na řadu rozklusání. Stále dobíhali závodníci. Po nějaké chvíli byly v cíli všichni a bylo oznámeno, že vyhlášení výsledků proběhne v blízké Sokolovně. Tu se nám podařilo zdárně najít. Na výsledky jsme sice čekali celé dvě hodiny, ale krásně rychle to uběhlo. Potkal jsem staré známí, o kterých jsem vůbec nevěděl, že poběží. I když mě to mohlo napadnout. Parádně s nimi popovídal. Odmítl jsem pozvání na celkem hodně závodů, z AUS to je přeci jenom daleko, a po krátkém vyhřívání na sluníčku se konečně začalo vyhlašovat. Řeknu rovnou, že jsem se nijak neumístil, ale časy ve všech kategoriích byly fascinující. Ještě mám co dělat.

Plíce stále na trati
Zasloužený odpočinek

Trochu čísel: závodníků 77, vítězný čas okolo 28 minut, skončil jsem 13. v kategorii a 20. celkově. Sice žádné umístění, ale jednalo se o dobrou zkušenost. Navíc byla naprosto úžasná atmosféra, určitě se do Černovic vrátím.

Bohužel někteří závodnící chyběli
Hromadné foto

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *