Marathon de Nantes 2012 – část první

Od maratonu uběhlo již několik dní a já mám stále plnou hlavu dojmů. První zmínka byla zde (na Veroniky připomínku krapet upraveno) a dnes shrnutí celé proběhlé akce. Pokusím se vše co nejvěrněji popsat, fotek taky pár bude. Z důvodu hodně zážitků jsem byl donucen rozdělit text na tři části.

Pátek 13.4. a sobota 14.4. – cesta směr Nantes

Ještě v pátek ráno mi to nedalo a absolvoval jsem krátký výklus, necelých 6 km. Hned po doběhu mi Veronika volala jestli je vše v pořádku, ale jelikož jsem to neslyšel, volal jsem jí po chvíli zpět. Dost mě do telefonu dostala, ještě než jsem jí dokázal přerušit a říci Ahoj, stihla mi toho říct neuvěřitelně moc, dobrých 7 vět. První dojem skvělý, nudy ve Francii se nebojím. Později, po pár hodinách strávených v Brně nakupováním jídla a posledních věcí na cestu, začalo nejdelší odpoledne za poslední dobu. Chytla mě totiž cestovní horečka a já byl tak celý den jako na trní, u ničeho jsem dlouho nevydržel a nějaká delší soustředěnost vůbec nepřicházela v úvahu. Konečně nastala hodina odjezdu… ale to už jsem s předstihem stepoval na nádraží Student Agency u Grandu v Brně. Do prahy se jelo jejich novým autobusem Relax, no co bych vykládal, ani jsem se nenadál a byla tady Praha.

Na Florenci hodina čekání do začátku odbavení směr Paříž a přesně na čas se ve 23:00 vyjelo. K mému zklamání bohužel starším autobusem, takže žádná dotyková obrazovka na sedačce přede mnou. Autobus byl plný do posledního místa, o pohodlí tedy nemůže být moc řeč. Pro příště: Nebrat si sedadlo u okna! V Plzni mého asijského spolucestujícího vystřídala mladá holčina, studuje prý ve Francii, a cesta byla hned příjemnější. Jelikož u okna není moc možností uložit pohodlně nohy, přehršel spánku nebya. Když už se mi dařilo jakž takž zabírat, došlo k neplánované zastávce – dvojice německých policistů se asi nudila a tak si pro zkrácení času vybrala náš autobus na kontrolu dokladů. Přišlo mi, že doklady si vybírají formou Sportky (Kdo by taky normálně kontroloval doklady čtyřčlenné rodině se dvěma dětmi, že?), pár jich vzali a po kontrole zase vrátili. Dále se mi zabrat nepodařilo (i přes to, že jsem měl na poslední 4 hodiny dvojsedačku pro sebe), proběhly plánované zastávky a po dvanáctihodinové cestě přistál autobus v Paříži. První dojem, který na mě udělala z okna autobusu, je jeden velký chaos a zácpa. Řídit bych v ní určitě nechtěl.

Po vystoupení se co nejrychleji dostat na nádraží Gare du Nord. Nebyl to žádný velký problém, zorientoval jsem se na mapce vytisknuté z internetu (až po tom co jsem zjistil, že se mnou GPG v mobilu nespolupracuje) a šlo se. Jednalo se o desetiminutovou procházku, Student Agency staví hned vedle Gare de Lest, od nějž je to k du Nord kousíček. Na nádraží se vyskytl první problém, nepodařilo se mi zorientovat na jejich dotykových terminálech na nakupování jízdenek na MHD. Po chvilce chození dokola s narůstající panikou se mi podařilo sebrat odvahu a oslovil jednoho Pařížana, který si zrovna kupoval jízdenky. Po krátkém rozhovoru v angličtině (ano čtete dobře, mluvím anglicky, když musím), který proběh lépe než bylo mé očekávání (dokonce jsme i pokecali), byl potřebný lístek na RER (nadzemku) v mé kapse a já si to štrádoval k nástupišti. Zbytek cesty na letiště Charlese de Gaulle proběhl bez problémů. Sice se mi jedna pochybná existence snažila za 10 Euro prodat kradený mp3přehrávač, ale to nepovažuji za komplikaci. A na 2. terminálu letiště CDG došlo po krátkém hledání (dobře, bylo delší, 2. terminál mám dobře prochozený) k prvnímu setkání s Veronikou. Ještě, že jsem věděl jak vypadá, jinak bych jí nepoznal. I tak jsem si nebyl moc jistý a chvíli jí z dálky sledoval. Pro nejhorší případ měla nachystanou tuto paruku:Veronika čekající na CDGPrvní dojem z včerejšího telefonátu se jen potvrdil. Tahle holčina mi svou vitalitou neuvěřitelně sedla. 😉 Ještě aby ne, když máme úplně stejného koníčka, a to běhání maratonů. I když proti Veronice jsem absolutní máslo (o Mírovi se radši ani nezmiňovat). Veronika běží svůj 11. maraton, Míra 153. maraton a já teprve druhý, ale někdy se holt začít musí. Míra měl dorazit až večer letadlem do Nantes. Další hodinu se nám podařilo zdárně prokecat, až k času odjezdu naší zaplacené spolujízdy směr Nantes. Nic levnějšího než spolujízda se sehnat nedalo. Spolujízdy po Francii najdete zde. Deset minut do odjezdu a osazenstvo auta, až na nás dva, nikde. Veronika malinko panikařila, ale nebylo to moc hrozného. Celkem mě to bavilo. Paní, se kterou jsme měli jet, neodpovídala na volání ani sms, takže sranda. Pro jistotu jsme začali cestovat mezi terminály, nevěděli jsme jestli se totiž nacházíme na správném místě. Štěstí ale bylo na naší straně a jen o pár minut později, než měl být odjezd, začal zvonit mobil a vše bylo v pořádku. Letadlo majitelů auta mělo jen zpoždění. Zbytek cesty do Nantes proběhl naprosto bez problémů. Průměrná rychlost 137 km/h a na mé straně kromě lehkého spánku hlavně závist nad francouzskými dálnicemi. Kam se na ně hrabě naše D1. Dosavadní hlavní zjištění z celé cesty – Francie je nehorázná placka, ale líbí se mi. Druhé zjištění – ve Francii není tak teplo, jak jsem si vysnil. Díky působení Atlantiku je počasí hodně nevyzpytatelné a dost chladné.RER v Paříži - sedačkyRER v Paříži - mapa tras ve vagónuPo přibližně 4 hodinách jízdy nás vysadili na menším autobusovém nádraží na okraji Nantes. Po rozloučení čekání pár minut na tramvaj (mému slovu šalina se Veronika smála) a několikaminutová cesta směr Veroniky kolej. Samozřejmě na černo, bylo mi sděleno, že revizoři se poznají už zdálky a kupovat lístky nemá tedy cenu. O Veroniky koleji jsem se v e-mailech od ní dočetl hodně špatného, ale spoléhal jsem krapet na to, že přeháněla. A opravdu přeháněla, kolej se mi osobně líbila. Nikde žádná vrátnice s otravnými vrátnými, pokoj cca 3,5*3 m hezky sama pro sebe, na pokoji lednička, umyvadlo, vestavná skříň, stůl a na celé jedné stěně systém polic. Bohužel pokoj vyfocený nemám. K tomu všudypřítomné wifi, které je dost nestálé.

Na fotce dole je vidět, jak v Nantes chodí na kontroly již zmínění revizoři. Parta 10 – 15 lidí, která se celá nahrne do jedné tramvaje a tu zkontroluje. Díky jejich množství jsou dobře viditelní z dálky a na stejné zastávce kde nastupují se pohodlně stihne vystoupit. Veronika to má hodně dobře vysledované. Taky dobře, alespoň se ušetřilo za jízdenky.Francouzští revizořiZabydleli jsme se a jeli do města kouknout na maratonské expo (bohužel bylo už zavřené, tak alespoň zpoza plotu) a po něm vyzvednout Míru na nádraží. Míra je poslední člen naší České výpravy. Veroniky kamarád, kterého taktéž zlákala Francie, nebo možná spíš Veronika. Večer už probíhal klidně, seznámili jsme se a ještě před půlnocí šli spát. Alespoň něco naspat před dnem D jsem potřeboval…