Deprese

Dnes na vážnější téma. Nejdříve trocha teorie a pak důvod, proč o tom píši.

Teorie převzatá z Wikipedie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Deprese_(psychologie)

Pro depresi je charakteristická dlouhodobě zhoršená nálada, pocity beznaděje a bezvýchodnosti. Jedinec se přestává zajímat o dřívější příjemné aktivity a přestává z nich mít potěšení – například se přestává zajímat o koníčky, zájmy a o sex. Dále dochází ke změně spánku, jedinec zpravidla hůře usíná a brzy se budí, ale může spát i více než je obvyklé. Podobně je to s chutí k jídlu, zpravidla se chuť sníží, nemocní hubnou, někdy se změní i samotná chuť jídla, bývá bez chuti. Někdy je naopak chuť k jídlu zvýšená, nemocní příbírají. Dále dochází k poruchám koncentrace, nemocní se nemohu soustředit na práci, na četbu, často u aktivit dlouho nevydrží. Charakteristická je i ztráta energie. Mohou se objevit sebevražedné myšlenky. Zhruba 2/3 nemocných prožívá silné úzkostné stavy, které zvyšují riziko sebevraždy. 5 – 15% nemocných s depresivní poruchou ukončí svůj život sebevraždou. Může se projevovat poruchami paměti, kdy budí dojem dementního člověka. Deprese je vlastně zlomená vůle. Člověk by chtěl, ale nemá dostatek vnitřní ani fyzické energie. 

Dalšími konkrétními projevy životu nebezpečné nemoce deprese jsou například:

  • Nemocný má hlad /žízeň/ a není schopen si namazat ani chleba či podat pití.
  • Většinou polehává, popř. se zabývá pasivní činností: sledováním televize apod.
  • Problém s hygienou, v těžké fázi deprese si nezvládá umýt ani ruce.
  • Uvnitř celého těla cítí nepopsatelný stav. Pocity v mozku někdo charakterizuje jako: čepice na mozku, jiný jako: mravenčení mozku. Na jednu stranu možná výstižná přirovnání, když se vezme v potaz jak je mozek křehký. Na druhou stranu pro toho, kdo deprese nezažil příliš slabá.
  • U někoho se stává, že „ztuhne“. Nemůže pohnout ani malíčkem, otočit hlavou a ani mluvit. Tento stav může trvat hodinu, 20 minut …
  • Rozdíl mezi lenochem a člověkem postiženého depresí je, že lenoch je naštvaný, když musel něco udělat, ale depresivní má radost (úměrně tomu v jakém stavu je), že se mu něco podařilo, i když třeba „jen“ uvařit čaj.
  • Těžko přijímají negativní informace i ty, které se netýkají přímo jich. A není ani potřeba, aby se jednalo o nějakou tragédii.
  • Nezvládá někoho „dlouho“ poslouchat, leč se jedná relativně o několik málo minut.
  • Bez příčiny pláče, přestože se může cítit trapně, nedokáže pláč zastavit.

A proč se vůbec o depresi zmiňuji? Asi kvůli uvědomění, že se mě tento problém již značně dlouhou dobu také týká. I když se bude možná hodně lidí divit, je to prostě tak. Přiznávám se, mám deprese. Většina bodů nahoře na mě sedí. Vždy jsem si o sobě myslel, že deprese je něco, co se mě netýká, ale vypadá to, že jsem lhal sám sobě. Vždy, když někdo mluvil o těchto pocitech a stavech, zasmál jsem se tomu a řekl jsem, že podobné stavy nechápu. Proč by měl být taky člověk nespokojený se životem, že? Vždyť mi prakticky všechno vychází a jsem celkem úspěšný. Škola jde sama, společenský život celkem bohatý, s opačným pohlavím také žádné problémy, zdraví nezlobí, peněz díky podpoře rodiny dost… a stejně má deprese.

No chápe to někdo? Já sám sebe osobně nechápu, a to se na to snažím přijít od té doby, co jsem si deprese uvědomil. Vždy jsem si myslel, že člověk duševně silný se takovými stavy vůbec nemusí zaobírat, protože se ho netýkají. Jenže to vypadá, že nejde jen o sílu ducha, ale prostě o spokojenost se životem a se sebou samým. A v tom je to uchvacující. Člověk, který má prakticky všechno a bezproblémový život, se přímo vnitřně užírá a neví co by si počal.

Posledních pár měsíců, než jsem si uvědomil skutečnost, jsem se snažil své stavy zahánět různými metodami. Od čistě fyzických (sex například), po čistě duchovní (různé filozofie). Zjistil jsem, že fyzicky tyto stavy moc dobře eliminovat nejdou. Je tedy pravda, že při konání té určité činnosti (od sexu po sport – běh, volejbal, plavání a jiné) jsem se z toho dostal, ovšem ale pouze v tu danou chvíli a jakmile jsem s činností skončil, stavy se okamžitě, jako věrný pejsek, vrátily. Duchovní cesty také nic moc, nejprve jsem zkusil ponořit se do různých duševně složitých her, to nepomohlo, ale na ukrácení dlouhé chvíle skvělá věc. Po hrách přišla doba duchovně vážnějšího charakteru, hledal jsem tu svou správnou životní filozofii. Bible mě nikdy nelákala, Korán je na mě moc násilně psaný a buddhistické texty jsou většinou velice těžce psané, jiné náboženství-filosofie se mi nelíbily svou podstatou. Abych ale nevypadal jako někdo, kdo se nerozhodl, já si vybral. Nakonec zvítězil ZEN (ten původní indický, neplést s japonským). A k zenu jsem přidal ještě Jediismus. Tyto dva směry mi hodně pomohly a stále pomáhají.

Všechny výše popsané metody mohu vřele doporučit. Neříkám, že člověku pomůžou, ale ani na škodu nejsou. Co ovšem nedoporučuji, je zahánění depresí alkoholem. V posledních pár týdnech jsem si tím prošel a co s jistotou můžu říct, alkohol deprese nevyřeší. Jistě, na ten určitý večer je krásně smete z povrchu zemského, ale ráno hned čekají vedle postele nebo gauče, záleží kde člověk večer upadl, a zase se chtějí kamarádit. Navíc se ještě prohloubí, hned poté, co se podíváte do peněženky. Tento odstavec vyznívá, jako bych pil každý den, ale tak to není. Pít jsem šel dvakrát, někdy i třikrát do týdne a hlavně jsem nikdy neodmítl pozvání jít posedět. Jedno vím jistě, pil jsem hodně, ale hlavně kvůli společnosti ostatních lidí. Alkoholik opravdu nejsem.

Co funguje celkem dobře, i když to moje rodina nerada vidí, je dát si špeka. Pro všechny, opravdu nejsem vyhulenec, jen se potřebuji čas od času pořádně uvolnit. Takže příležitostné pokouřeníčko není na škodu, slouží jen k odbourání stresu.

Jedno jediné vím ale jistě, jakmile si člověk přestane lhát a přijme skutečnost, všechno se začne samo postupně zlepšovat. Takhle veřejně se přiznat k vlastním depresím může spousta lidí považovat za slabost, ale já si myslím opak. Přiznat sám sobě i svému okolí podobné problémy… to většina lidí nedokáže. A nebo dokáže velice snadno, ale doufají, že jejich problémy za ně potom vyřeší někdo jiný, což já osobně ovšem nechci. Já si deprese uvědomil a díky tomu se zase pomalu vracím do starých dobrých kolejí. Uvědomit si mi i dost pomohl film Něco jako komedie, kde deprese hrají pomalu hlavní roli, vše ovšem podáno přívětivou formou. Takže jsem se rozhodl, že vše hodím za hlavu (což je i jednou z myšlenek zenu) a budu si jen užívat přítomnost (opět také v zenu). -Proč já vůbec ten zen poslední dobou zanedbával a nechával na vedlejší koleji?- Člověk se prostě musí naučit mít radost z maličkostí a nedávat si nesplnitelné cíle, jinak bude tam kde začal. Prostě a jednoduše doporučuji: žít, jíst, číst si, chodit, pít pivo, běhat, koukat na filmy, dělat věci do školy, milovat se, koupat se, chodit ven s přáteli, cestovat, hrát hry, koupat se, psát, pít vodu, kouřit vodní dýmku, povídat si s lidmi, učit se cizí jazyky, smát se, pít čaj, jíst, vařit, hrát kolektivní sporty, pomáhat lidem, pracovat, vtipkovat, dělat si ze sebe srandu, sexovat, víc číst, sekat trávu, slunit se, co nejvíc být s přáteli, užívat si život, poslouchat ostatní, povídat si, jezdit na kole, mluvit cizími jazyky, kreslit, dívat se na měsíc, zpívat a ještě víc činností a všechny pořád dokola.

Poslední dlouhou větu jsem převzal z výše zmíněného filmu, jen jsem si jí pro sebe upravil. Určitě jsem nenapsal vše, co jsem chtěl a jak jsem původně chtěl, ale to se mi snad ještě nikdy nepovedlo. Hlavní je, že myšlenka je vyjádřena a bude snad i pochopena.

Pokud jsem někomu pomohl, má podobné problémy, chce mě v něčem opravit nebo napsat vlastní zkušenosti, je tady vždy možnost komentářů.

3 komentáře u „Deprese

  1. >Ona to není jen nespokojenost s vlastním žvotem, ale i takové to probuzení, vidění světa kolem sebe jasněji (aspoň máš ten pocit) – vidíš zprávy, vidíš to utrpení a říkáš si, jak je ten svět vlastně špatný a jak v něm nikdo nemůže být šťastný. (A teď si představ, že bys chtěl být novinářem nebo psychologem…totální konec) Já jsem jednu dobu nakonec brečela u zpráv, a když na to přišlo, tak i u komedií.
    Co se týká těch duchovních cest, tak asi máme podobné potřeby. Ale já jednu dobu nedokázala studovat ani je – neměla jsem chuť a nemohla se na ně ani soustředit. Každopádně je dobře. že tys tu sílu našel.
    Mě pomáhá, když mě někdo vyslechne (od začátku do konce), uklidní mě, poradí (nejčastěji tou osobou bývá máma – před kterou ovšem nesmím říkat slovo deprese, protože ona se vždycky zlobí, že ji lidé zaměňují se smutkem) nebo se mnou jen je, protože si všimne, že je něco špatně a přizve mě k něčemu, v čem vidím nějaký smysl – např. sušení sena… Samotné rutiny – ty běžné činnosti, jak ty o nich píšeš – pomáhají člověku jen krátkodobě. Jasně, člověk je rád, když zjistí, že normálně funguje, ale mám za to, že právě oni jsou jedním ze spouštěčů té nespokojenosti se životem. Že by člověk pak spíš měl najít způsob, aby třeba jisté věci začal dělat jinak, aby si našel nějakou novou zálibu, něco, co ho bude naplňovat, a tak.
    Přeji hodně úspěchů v boji s "vnitřními nepokoji".

  2. Katka: To, že je okolní svět špatný a je těžké žít, mi problémy nedělá. S tím se prostě musí počítat. Nikdy mi nedělalo problémy koukat na zprávy nebo tak. Jde spíš o to, že mi něco v životě chybí, jen nevím co. Možná to je uvědomění, že studuji obor, který mě ani moc nebaví, a že v polovině studia na vysoké škole nevím, co budu v životě dělat a čím se budu živit.

    Morell: Já klasickou meditaci prostě nezvládám. Nějak se k ní nedokážu donutit. Také proto jsem pro zen, tam meditace být vůbec nemusí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *