Jak jsem byl poprvé na půlení

Původně jsem o tom vůbec nechtěl psát, ale byl jsem přemluven. Důvod, proč jsem nechtěl napsat ani čárku, je jednoduchý, prostě si půlku večera vůbec nepamatuji (úplná výloha) a druhou mám celou nějakou pomíchanou. Jedna z mnoha proběhlých akcí, díky kterým jsem nějak neměl čas na přípravu na NSZ.

Jednalo se o půlení Dřevostavbařů a Dřevařů, akce byla 1. března. Jelikož jsme druhý ročník, nás se nějak extra netýkalo. Maximálně jako hostí. Přibližně týden dopředu se o akci začalo po třídě mluvit a domlouvat kdo tam půjde a kdo ne. Nakonec se domluvilo cca deset lidí. Žádná velká účast, když vezmu, že je nás ve třídě něco přes 40. Já na podobnou akci školy šel prvně, nějak mi do všech předchozích něco vlezlo.

V lednici se mi už několik dní chladilo půl litru slivovice, takže  pití na začátek už dopředu jisté. Všichni s tím počítali a těšili se na ní. Děda poslední dobou pálí úžasnou slivovici. I když si moc nejsem jistý, jestli se jednalo o slivovici. Myslím si, že to byla hruškovice nalitá v jinak popsané flašce.

Na Favál jsme dorazili přibližně v půl deváté. Došel jsem dovnitř pro Fanóše a šlo se ven pít. Hezky ve třech, ještě s Mílou, jsme koštovali a koštovali. Po pár minutách dorazil ještě Jarda a jelo se hezky kolečko. Pomalu bez zastavení. Bylo to vážně obtížné, ale my jsme kluci silní a tu flašu jsme dali. Já chtěl původně čtvrt litru nechat na někdy jindy, ale Jarin zahodil víčko, že prej to už musíme dopít. Parchant jeden. No co se dalo dělat? Musím říct, že celá lahev slívky jen tak na rozjezd je opravdu něco. Ale ani nám nebyla zima, i přes to, že bylo okolo nuly, nám bylo fajně.

Potom se šlo dovnitř za ostatními. Začalo se pít a pařit. To je ta část večera, kterou mám takovou hodně pomíchanou. Takový veliký guláš skleniček, obličejů, zase skleniček, jiných obličejů, skleniček… no a tak pořád dokola. U baru jsem byl za celý večer snad jednou. Jinak mi vždy někdo to víno přinesl (hezky jsem za něj ale zaplatil). Samotné půlení jsem jaksi nestihl, zrovna jsem něco vyprávěl lidem u stolu. Jen doufám, že to za to stálo. Těch stolů se nám podařilo za celý večer vystřídat několik. Vždy jsme si sedli, vyjedli jednohubky a rychle se přesunuli k dalším jednohubkám.

Celé půlení bylo v pohádkovém stylu. To znamená maškarní v kostýmech pohádkových bytostí. V hlavě mi jich utkvělo jen několik. Pamatuji kočičku, Pata a Mata, několik Pipi dlouhých punčoch (s jednou jsem se v pozdější fázi večera o něčem šíleně dlouhou dobu bavil, ale o čem, to nevím), skvělý byl Pytel sraček a úplně nejlepší maska večera byl Červený Karkulák. Tomu se nakonec podařilo vyhrát i cenu za nejlepší masku večera. Měl košíček, čepeček, pěkně udělaná prsa (jako pravá) a parádní sukýnku. 😀

Dokonce se prodávala i tombola. Na mých pár prvních poctivě koupených lístků se mi nic nepodařilo vyhrát. Naštěstí pak dostal nějakým záhadným způsobem prodej lístků kamarád, takže cena byla opravdu lidová. Že?! (Raději nejmenuji. Nevím kdo by si mohl tento krátký report přečíst.) To už se na mě štěstí usmálo. Dva výherní lístky tam byly. Zatímco já tancoval na parketě, Fanóš šel pro výhry. Za chvíli jsem ho viděl vedle parketu s lahví Bohemky a svíčkou. Pěkná výhra. Jen kdybych si té Bohemky mohl užít…

Stáli jsme ještě mimo parket, když jsem si tu lahev od něj bral. Měl jsem v úmyslu ukázat jí lidem na parketu a pak jí jít vypít. Jenže jsem se otočil a Bohemka najednou letěla vzduchem hezky k zemi. Její setkání s podlahou příjemné nebylo, to snad nemusím povídat. Byl tam totiž nějaký taky přiopilý týpek, který se vůbec nestaral o své okolí a vyrazil mi jí z ruky. Jenže to byl takový pohyb, pomalu jako by to udělal schválně. jen jsem koukal a nevěděl co dělat, když v tom ke mě přiskočil Fanóš a řekl mi: „Vytřískej z něj aspoň sto pade!“ A už to jelo. Hošan mi chtěl pořád jen kupovat panáka a nic víc Pořád samá omluva a že prý víc nedostanu. Nejdřív jsem po něm chtěl 150, ale nedal. Zlevnil jsem na 100, také nedal. Přestávalo mě to bavit a tak říkám „Pade.“ a on pořád ně. Blbec jeden, měl by to levnější než panáky pro oba. byl asi tak stejně vysoký jako já, jenže s tím množstvím alkoholu v krvi, co jsem měl, jsem byl úplně nesmrtelný. To s tou padesátikorunou mě dožralo a vybouchl jsem. Týpka si chytil, něco mu řekl (nevzpomenu si co) a pak do něj strčil. Normálně odlít jak papír. Hned jsem se na něj sápal znovu s úmyslem řádně si to užít, když v tom mě někdo začal držet a přede mě si stoupl nějaký jeho kamarád a šíleně ho zajímalo co že se děje? Byl asi o hlavu větší než já, ale svaly žádný, spíš jen kostra. V několika slovech jsem mu řekl co se stalo, nechtěl jsem se totiž moc zdržovat, můj cíl byl schovaný za ním. Jenže ten jeho kamarád otevřel peněženku, dal mi do ruky stovku a řekl, že víc nebude. Stovka mi přišla jako celkem dobrá kompenzace a tak jsem se uklidnil. I když chuť na konflikt ve mě ještě nějakou dobu byla. Kdybych nebyl tak opilý, asi by to tak daleko nezašlo.

Stovečka dobrá, ale hned zmizela u baru za vína. Stačilo pár minut a už jsem o konfliktu nevěděl. Hned po něm totiž začala ta část večera, kterou znám jen z vyprávění. Pro změnu se opět hodně pilo, prý jsem byl viděn s nějakou jinou lahví sektu v ruce, vůbec nevím… Údajně jsem strávil hodně dlouhou dobu v rozhovoru s již zmíněnou Pipi dlouhou punčochou, jediné co si z toho rozhovoru pamatuji jsou její obrovská, ale vážně obrovská, kukadla a její hlazení po mé holé hlavě. Opravdu nezapomenutelný kukuč. Dál už vůbec nevím. Vše mi splývá v jednu velikou nerozeznatelnou šmouhu.

Trochu vnímat se mi opět dařilo až cestou domů. Vím, že nám ujel rozjezd. A jen o několik metrů, parchant jeden. Kdyby jenom věděl jaké to bylo v takovém stavu sprintovat. Zpátky se nám nechtělo, takže směr nádraží pěšky. Byla hodina času do dalšího rozjezdu, takže pohodička. Tedy byla by to pohodička, kdyby nebyla taková zima. Já byl jen nalehko s tenkou koženou bundou a pičutkama. Ani čepici jsem neměl. Naštěstí mi jí Jarda půjčil, on to měl s Ivankou celkem nedaleko. S těmi jsme se rozdělili po pár metrech a dál už jenom s Hankou. Ani nevím jak jsme v té zimě došli na Hlavák a čekali na rozjezd, ale povedlo se. Pak už jenom vím, že jsem v buse kompletně vypnul a Hanča mě probudila při svém vystupování, bydlí kousek ode mě. Takže jsem vystoupil nakonec správně. Při padání do postele jsem si všiml, že je půl páté.

Musím uznat, že akce se velmi povedla. Původně jsme si s lidmi plánovali odchod kolem půlnoci, ale nějak se vše zvrhlo. Vůbec nelituji. Alespoň kdyby ze mě všichni neměli pořád takovou srandu…

Dohra byla ještě druhý den. Původně se na půlení dohodl večer u mě na bytě s vínem a vodnicí. Jenže holky jsou prostě tlučhuby, takže nakonec jsme ke mě šli jen já a Jarda. Ještě dorazila jedna moje kamarádka. abych řekl pravdu, moc dobře nám nebylo. Hned po první sklínce vína nám ale už bylo. Krásně jsme se vyléčili tím čím jsme se předchozí večer zničili a po pár hodinách skvělého pokecu jsme skončili.