Ani jsem se nenadál a Vánoce jsou tady

Většina lidí je z nich úplně odvařená. Vánoce, svátky, volno, dárky, cukroví a všechny ty ostatní věci okolo… U mě ale nic. Žádný vzrušení, víc bijící srdce nebo nějaký pocity. Tyhle svátky totiž nějak moc nemusím.

V tom pojetí, jak se k nim dnes přistupuje, mi přijdou naprosto zbytečné. Jde prakticky jen o to, dát svým blízkým dárek a dostat zase něco od nich. (Šílená, tahleta konzumní společnost.) Význam týkající se trávení času s blízkými, jako by se vytratil. Osobně pro mě Vánoce znamenají pouze Štědrý den, vynikající večeři a koukání na staré dobré pohádky. V pár posledních letech se ještě přidalo dopolední zpívání koled venku se svařáčkem. I když minulý rok jsem vynechal, bylo mi šíleně špatně po alkoholové jízdě předešlou noc. Už nikdy nepůjdu na jenom na jedno a kulečník před Štědrým dnem. Z té večeře potom moc není…

Abych nebyl úplně nemoderní, pár dárků se mi podařilo sehnat, ale ne úplně všem, které znám a jsou mi blízcí. Prakticky obdaruji jen dvě osoby, protože u jiných ani nevím co bych jim dal. Nejde o to, že bych nic koupit a dát nechtěl, že bych byl nějaký Skrblík. Věc se má tak, že radši nic nedaruji, než někoho obdarovat věcí, kterou by pak vůbec nevyužil nebo by mu to bylo prostě k ničemu. Vím, že na dárku nejlíp člověk pozná, jak ho ostatní znají, ale já jsem poslední dobou tak málo ve styku s rodinou, že ty lidi prostě neznám a nevím jaké mají záliby. Je to smutné, ale taková je realita.

Tento týden mě čekají tři zkoušky. Naučený bych na ně měl být, ale náhoda je blbec. Sice jsem celý víkend strávil s Jančou a učení bylo pomálu, ale nějaké bylo i před víkendem. Tento víkend nebylo skoro žádné, spíš jeden velký relax. Konečně jsem dočetl Brownův Ztracený symbol a pustil se do dalšího dílu Úžasné Zeměplochy Terryho Pratchetta s názvem Poslední hrdina. Snad ještě v žádném jiném díle jsem nepřečetl tolik směšných hlášek. Už jen představa úderné jednotky jejíž členové by mohli pocházet z domova důchodců, ve kterém by patřili k nejstarším, snažící se vyhodit do povětří sídlo bohů, je sama o sobě dost k popukání. Člověk se směje, lidi na něj divně koukají a jemu je to vůbec nevadí… teprve tomu říkám správný požitek z knihy.

Abych zhodnotil Ztracený symbol Dana Browna musel bych určitě napsat celý nový článek. Jenže se mi nechce, takže se pokusím jen pár větami. Jedná se o vyprávění se strhujícím dějem, které prostě musí člověk co nejrychleji dočíst. Pro hodně zastánců jiného pohledu na věc a prostě konspiračních teorií by to mohla být pomalu zcela jistě „bible“. Nebo alespoň artefakt, který jim v knihovně nesmí chybět. Brown se v knize zabývá opět zednáři a jejich odkazem. Přesněji jde celou dobu o nalezení dávných mystérií, které zednáři schovávají před světem. Knížka má spád, zvraty a vše co by měla mít. Mám jen výhradu k autorovu stylu psaní, všechny jeho knihy mi přijdou jako psané přes kopírák. Vždycky se najde problém, je k němu přivolán nezúčastněný vědec nebo podobná postava, přežije všechny dlouhé měsíce dopředu plánované nástrahy a problémy, které by nezvládl ani James Bond, a nakonec vše vyřeší a dobře dopadne. Chtělo by to změnu!