Když je blbá hlava, trpí celé tělo…

Poslední listopad, prostě jsem dnes musel něco napsat. Naštěstí se múza objevila.

Mám pro všechny jednu malou radu. Normálně rady moc rád nedávám, minulost mi poradila, že je lepší držet si od potíží jiných lidí odstup a nevměšovat se, ale udělám výjimku. Je to rada pro všechny běžce a aktivně žijící: „Při sportování venku v tomhle a podobném zimním počasí doporučuji nezapomenout šálu, čepici a rukavice!“

Je to tak, dnes jsem šel zase po delší době běhat, dva týdny chrchlání a tuberáckého kašle odezněly, a na čepici a rukavice se nějak zapomnělo. Normálně bych podobnému běhání jako dnes běh neříkal, ale byla se mnou Janča, takže jo. 😀 Už po prvních pár minutách mi bylo jasné, že je to chyba nemít čepici. Moje ušiska dostaly zabrat a holá hlava na mrazu taky nebyla spokojená. Podobnou bolest jsem už dlouho necítil, když se mráz zařezává do tváří, uší a zbytku hlavy. Šílené řezání a štípání… Na rozdíl ode mne vypadala Jani spokojeně, oblečení dost a i když neměla rukavice, nestěžovala si. Nemůžu to pochopit, ale v tom mrazu měla úplně rozehřáté ruce. Jako by bylo x stupňů nad nulou. Jak jsem jí záviděl. Posledních pár zbývajících metrů před domem už cit v malíčcích nebyl.

Když jsem přišel z běhání, slyšel jsem jenom nějakou narážku na semafor. Cítil jsem to a zrcadlo to jen potvrdilo. Rak v hrnci by byl proti mým uším úplná bledule. A nos za nimi v těsném závěsu. Po pár minutách se prsty na rukou pod proudem vody také rozmrazily a po dlouhé sprše se pak dalo fungovat normálně.

Dnes jsem byl opravdu špatně oblečený na to jít běhat. Teď jen doufám, že se mi kašel touhle mojí blbostí nevrátí. Prostě jsem si připomněl starou známou pravdu: Není špatné počasí na běhání, je jen špatně oblečený běžec.