Má šachová historie a současnost

Naučil jsem se je jako malý klučina. Myslím, že mi bylo kolem šesti, ale nejsem si jistý. V té době jsem skoro nehrál, alespoň co si pamatuji. Více hraní přišlo až na mé druhé základní škole.

Na již výše zmíněné druhé základní škole to teprve začalo. O přestávkách, o hodinách, prostě vždy, když to šlo jsem hrál se spolužáky, hlavně s Kalim. Byly to partie ne moc dobré, ale hlavní bylo, že nás hra bavila. Více zlepšovat a pronikat do hry jsem začal na druhém stupni, na mé třetí základní škole. Na konci devítky se mi už nikdo na škole nerovnal. Všechny jsem měl prokouklé a v klidu je porážel. Ani ti, kteří chodili do školního šachového klubu, na mě neměli. Alespoň s jejich nejlepším jsem hrál a o těžkou hru nešlo. Šachový klub jsem v páté třídě zkoušel navštěvovat, ne školní, a nebylo a není to nic pro mě. Soutěžní tlak mě vůbec nezaujal. Vystřídal jsem tři základky a ani na jedné nebyli žádní pořádní soupeři. Radši to upřesním, soupeři byli dobří, ale vždy jen chvilku, po pár partiích jsem byl vždy o kousek výš než oni.

Střední škola byla ještě lepší. Nejednalo se ani tak o školu, jako o intr. Začalo to hned první den. Na pokoj jsem dostal jednoho starého kamaráda, Harryho, a on si hned první večer musel zahrát. Celou dobu na mě po dobu hry machroval jak se od našich dřívějších her na základní škole zlepšil, hrál jsem s ním naposledy v šesté třídě na mé druhé základce. Uznal jsem,. že se hodně zlepšil, ale ani to mu nepomohlo. Hodně velkou rychlostí se o mě rozneslo, že hraji šachy a jsem dobrý. V tom měl asi prsty Harry, protože byl naštvaný, že prohrál, a stále mi vodil lepší a lepší soupeře, i on se skoro každý den snažil. Štěstí se mě ale drželo a já téměř všem odolal. Za čtyři roky na intru se podařilo pouze sedmi lidem uštědřit mi byť i jedinou porážku. A, že jsem za ty roky hrál spousty her, pár set jich bylo. Až na několik všechny vítězně. V té době jsem byl do hry úplně nejvíce „zažraný“, pomyslná třešnička na dortu byla, když jsem od matky dostal k vánocům velkou přenosnou šachovou soupravu. Zúčastnil jsem se i meziškolního týmového turnaje, hrál jsem na první nejtěžší šachovnici. Úplně jsem musel přemlouvat ředitele aby nás pustil, vůbec nevěřil, že máme nějakou šanci. Trofej se nám přivézt podařilo, i přes tu nedůvěru. Jeli jsme tam totiž jako outsideři, ale hned po prvním kole jsme si vybojovali zasloužený respekt u soupeřů.

Poslední dobou už můžu hrát šachy bohužel jen na internetu. Reální soupeři v mém okolí nejsou, a ti kdo hrají, nechtějí hrát se mnou. Do klubu se mi jít nechce, berou to v nich na mě až moc vážně, a na vysedávání po hospodách nemám moc času a ani žádné kde se hraje neznám. Naživo se mi podařilo zahrát naposledy tak před rokem, možná to je i déle. Bez internetu bych se šachy skončil…

A teď to hlavní, co mě celé roky u šachů drželo. Přišlo to kolem šesté třídy a stále mi to zůstalo. Byly i doby kdy jsem s šachy chtěl seknout, ale vydržet jsem. Pomohla mi moje fantasie. Vždycky, když hraji, tedy jen v zahajovací fázi partie, představuji si proti sobě stojící armády a místo normálních figurek vidím vojáky a při braní soupeřových nebo i mých figurek si představuji ten boj. Úplně stejně jako to je v intru ke hře Age of Empires II. Kdo ho nezná, doporučuji najít na youtube. Za skouknutí určitě stojí, a ti kdo zmíněnou hru dříve hráli určitě zažijí nával nostalgických vzpomínek. Je to sice dětinské představování, ale již dlouho mě baví a asi jen tak nepřestane.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *