Víkend za námi, první krmení Pepy a ve škole se nějak přiostřuje

Víkend byl hodně zajímavý. Zase jednou doma, ale tentokrát ne sám. Pozval jsem i Janču a ta souhlasila, k mému velkému údivu, a dokonce pak i jela (ještě větší údiv). Dá se říct, že to byla taková zatěžkávací zkouška. 😀 Páč úplně echt to doma přece jenom nemám. Žádná velká moderní vila apod. Celý víkend jsem se s ní snažil strávit víc „v pohybu“ než normálně, když jezdím domů, ale ukažte někomu město za 48 hodin. To se vážně nedá! Možná, že bych jí ukázal z města a okolí víc, ale to bychom zase nemohli vyspávat každý den do oběda. A to si přece nenecháme jen tak vzít. Alespoň, že jsme stihli katakomby a oldies disko v Apollu, plus předtím v pátek pár hospod po městě. Ty kecy cos měl si s tebou ještě vyřídím, Bořku! Z katakomb mám i jednu super fotku, ale myslím si, že kdybych jí zveřejnil, tak se mnou už Jani nepromluví. Na oldiesku velká sranda, Janča nikdy na podobné diskotéce nebyla a vůbec nevěděla jak se pohybovat a tancovat na ty staré super šlágry, takže opravdu sobotní večer nakonec zábavy moc… Dokonce jsem o víkendu zasejc jednou vařil. Udělal jsem pečeni s americkými bramborami. Na to, že jsem jí dělal poprvé se docela povedla, nebyla sice úplně nejšťavnatější, ale mě osobně chutnala a snad i Janče. V neděli potom trocha stresu při stíhání autobusu a dále už zase jenom klídek. Prostě jak zpívá Bobby McFerrin – Don’t Worry Be Happy…

Vlastně nevím jak se Janči líbilo. Budu muset zjistit. Podle mého to vůbec nebyl nejhorší víkend, až na páteční večer (bohužel nám nevyšla diskotéka) celkem povedený a alespoň nějaká změna od toho stereotypu normálně.

Pepa s námi bydlí už skoro týden, je zabydlený, vypadá to, že se má dobře a tudíž došlo na čas prvního krmení. Chtěl jsem už minulý čtvrtek, ale ve zverimexu měli bohužel jenom holata potkanů a tak z toho nic nebylo. Naštěstí znám díky Janě čas, kdy ve zverimexu u Mendláku mají „čerstvá“ holátka myší. Dojel jsem tam a jedno koupil. Původně byly v plánu dvě, ale po zhodnocení jejich velikosti se plán rychle změnil. Cestou jsem si dal dvojku červeného burčáku, ale už to nebylo ono, ještě hodinu jsem ho v sobě cítil. Nějaká divná šťáva. Kdepak, na ulici už si burčák nekoupím. Hned co jsem se vrátil domů, šel jsem krmit. Vytáhl jsem Pepu ven z terárka na ruku a jen tak na druhé dlani jsem mu hole nabídl. Nečekal jsem, že by to mohlo vyjít, protože na internetu hodně lidí psalo jaké mají s krmením problémy a jaké všelijaké alternativní způsoby používají a fungují. Jenže Pepa není žádný chcípák, sotva k myšeti čichl a dvakrát se před ním zatřáslo, měl úplně jasno. Vystartoval po něm jako blesk. V tom okamžiku jsem se až bál, že se mi omylem zahryzne do ruky. Naštěstí to není žadný slepoň a trefil se přesně. Sotva ho pevněji držel, položil jsem ho zpět do terária a už jsme ho jenom pozorovali jak do sebe to obrovské sousto láduje. Dosoukal ho tam, chvilku si upravoval vyhozenou čelist a hned koukal jestli nebude ještě. Měl smůlu, možná příště… Martin ho chtěl při jídle fotit, ale přišlo mi, že blesk by ho mohl vyděsit, takže fotky nemáme. Uvidíme při dalším krmení. Každopádně to vypadá, že je u nás spokojený.

Normálně po mě a všech ostatních ve škole pomalu chtějí, abychom něco dělali. Vůbec se mi to nelíbí. To je pořád nějaký rýsováni, počítání, čtení odborných knih k seminárkám a psaní těch seminárek. Prý i testy teď budou. No fujtajbl! Do toho všeho se snažím pořád něco psát a konečně jsme se pustil do již dříve zmiňovaného samostudia angličtiny. Zábava pomalu začíná nabírat obrátky…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *