Pepa je konečně doma plus pár dalších kydů co se mi událo

A je nádherný! Jen kdyby mě to nestálo několik hodin vzácného spánku. V úterý jsem si dopisoval s jedním chovatelem, že si od něj jedno hádě vezmu a nakonec jsem se ho mailem zeptal v kolik a kde se sejdeme. Hned potom jsem jel do města. M s F mě chtěli vidět. Prokecali jsem spolu dobrý tři hodiny, opravdu jim to klape. Se dlouho hledali, až se našli. Sice náhoda největší, tipuji tak jedna k milionu, ale natrefili na sebe a to je hlavní. Na jedné vlně skoro bezproblémově fungující pár. Člověk by nikdy neřekl co všechno se u dobrého pití může řešit. Tolik intimních řečí jsem už dlouho neslyšel, tedy na to, že seděli vedle sebe…

V průběhu toho tak skvěle probíhajícího večera mi přišla informující sms z mailu s pár prvními řádkami textu od chovatele hadů. Z toho jsem vyčetl, že se tedy druhý den setkám a hada převezmu. Bohužel se mi do těch několika informujících řádků už nevešel přesný čas. Ten jsem si přečetl až po tom, co jsem se vrátil domů, někdy po půlnoci. Stálo tam v 8:15 pod hodinami na hlaváku. Mě z toho málem kleplo. Chtěl jsem se ve středu vyspat alespoň do deseti, proto jsem si dovolil jít do města za zábavou, a místo toho jsem musel vstávat ve čtvrt na osm, abych to stihl. A zrovna byla kosa jak v pr…. Rusku. Naštěstí týpek přišel, rychle hada ukázal (pěknej a hodně živej), já ho dal pod bundu a zaplatil. Kdyby prý něco, mám na kluka kontakt. Obchod skončil. Jak dva dealeři. Ještě jsem skáknul koupit rašelinu do Pepovo terária a co nejrychleji domů. Můj spolubydlící ještě pořád ležel v posteli, když jsem se vrátil. Ale nedalo mu to. Vstal a alespoň mi pomohl zařídit interiér terárka.

Nejsem si pořádně jistý jestli je Pepa samec nebo samice, ale je to jedno. Prostě to bude Pepa Škrtič. Hlavně, že se mi líbí. Už se nemůžu dočkat na pondělní krmení…

Chování některých lidí mě fascinuje. Když jsem byl s M a F v úterý večer posedět (viz výše), tak byli úplně nejvíc v pohodě a mluvili se mnou úplně o všem. Řekli i co nechtěli. Hned druhý den, ve středu večer, úplný obrat. Konečně měla Janča čas a byla s námi. Jenže jak tam s námi seděla, tak se F choval úplně jinak. Pokaždé, když se řeč zavedla na vážnější téma týkající se nějak vztahu nebo podobně, jenom mlčel a nic neříkal. Jako by mu něco bránilo, takový psychický blok nebo co. Ještě si s ním o tom popovídám mezi čtyřma očima. Jenže tentokrát budu střízlivý. Ne jako naposledy, to jsem si ho vzal na slovíčko a potom najednou začal chodit s M. By mě opravdu zajímalo co jsem mu předtím povídal. Hlavně, že jsou spokojení.

Jinak co se týká školy, nic převratného. Se seminárkou na FYZMECH jsem nepohnul ani o píď a s dalšími je to úplně stejné. Byla to spíš taková flákárna tenhle týden. Moc jsme do té školy s Martinem nechodili. Jen na to, co bylo povinné. No, určitě si to dokážete představit. Ale slíbili jsme si, že od příštího týdne začneme brát školu vážněji. Já určitě. Nehodlám se potom nechat zavalit odloženými povinnostmi.

Normálně jsem dneska zjistil, že moje spolubydlící Petra, bydlí na samostatném pokoji (vždycky slyším jak se zamyká a vůbec nevím proč, jako kdyby jí tady něco hrozilo…), nemá ráda hady. Abych to řekl přesně, “nemá ráda” její pocity nevystihuje nejlépe, spíš je moc nemusí. Protože se na Pepu normálně došla podívat a zeptala se jestli je jeho bydlení v kuchyni napořád. Ale takovým tónem, že jsem radši řekl ne. Asi ho přestěhujeme k nám do pokoje. Nakonec taky dobře, ta jeho topná dečka nám alespoň udělá v pokoji ideální klima. Stejně lidi, kteří nemají jakékoliv zvíře rádi, nikdy nepochopím. Holt mě bratr vytrénoval a snesu všechno.

Víte co je další brutus?! Chodit běhat pětkrát týdně plus 3x posilovna k tomu. Posilka je normální, to je v pohodě, jen to běhání. Chodím vždy v úterý, čtvrtek a neděli. Jenže v úterý a čtvrtek je to dvakrát denně. Po ránu svým tempem, hezky rychle, pořádně se zadýchat a večer vždy s Jančou. Jsem jí normálně přemluvil a teď chodí běhat. A jí to vůbec nevadí, což mě krapet překvapilo. Jsem to od ní nečekal. Nejedná se o žádný extrémní běh, protože Janča si vždy po pár desítkách metrů dává kvůli vydýchání proložení běhu chůzí (má lehké astma, to mi tedy řekla, každopádně dýchátko má), ale i tak je to vždy hodina a nakonec musím běžet od ní zpátky ke mě. Na nedostatek pohybu si opravdu nemůžu stěžovat. Nejhorší je vždycky přemluvit večer moje tělo k dalšímu pohybu a jít s ní běhat. Ještě jsem nezkolaboval, pořád dobrý. 🙂

Nakonec fotka Pepy. Není moc kvalitní, foťák dávno nemám, jen svůj starý mobil, ale měla by stačit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *