(Zatím) Moje nejhorší pracovní zkušenost

Již pár týdnů hledám stálejší brigádu, ale nedaří se a nedaří. Z toho důvodu jsem donucen brát co se naskytne, tedy hodně jednorázových brigád. Nic proti nim nemám, i když se většinou jedná o úplně podřadné práce, ale včera mě realita praštila do očí naplno.

Vzal jsem brigádu přes agenturu do jedné továrny k pásu. Ještě nikdy předtím se mi k takové práci „nepoštěstilo“ dostat. Název brigády zněl (a pořád zní) „Balení PC komponentů“, představoval jsem si pohodovou práci. Vždyť to jsou PC komponenty. Jak já byl naivní!

S blaženou nevědomostí jsem dorazil na místo, převlékl se a čekal co se bude dít. Mě a ještě několik lidí si vzala jedna mistrová a hned to začalo. „Kufříkování“ microSD karet, tedy vkládání do těch malinkatých plastových pouzdérek. První hodinu to jakž takž šlo, ale pak se dostavila krize. Nejdřív bolela záda, potom krk, nohy, oči a zas záda. Následně přišel pocit neskutečné nudy a stereotypu. Vadilo mi také, že si nemám pomalu o čem povídal se svými spolupracovníky u stolu. Jeden kluk (tak v mém věku), starší žena a dva Vietnamci. Ti byli nejhorší, ta Vietnamka pořád mluvila jak rádio a její společník pro změnu jen mlčel a přikyvoval (česky neuměli ani slovo). Když už to bylo nejhorší a připadalo mi, že jsme tam věčnost a už musí být večeře, tak jsem si všiml toho, že tam visí hodiny. Po zjištění, že uběhly teprve dvě hodiny od začátku, se dostala moje hladina trpělivosti na novou úrověň a bylo to ještě horší než předtím, když už to pro mě bylo nejhorší. Začalo mi být všechno jedno. Po několika dalších hodinách jsme se u stolu začali bavit, celkem jsem se poznali a byla sranda (většina zábavných poznámek mířila na naše „Vietnamské rádio“, musím podotknout, že rasistické nebyly), přišla mistrová a rozbila naší partu s tím, že nás potřebují jinde. Převeleli mě na jinou halu. Tam se pro změnu balily webkamery. Jednalo se o úlně jinou práci. Nešlo si při ní ani povídat, o čem bych se také bavil s Vitnamci, že. Na rozdíl od paměťovek to byla zábavnější činnost a ty dvě hodiny do konce utekly celkem rychle.

Práce to byla úplně šílená, jednalo se o jedno z nejdéle prožitých odpolední v mém mladém životě. Dřív jsem si myslel, že se tyhle součástky balí strojově. Už nejsem naivní. Nějaké 21. století vůbec nic neznamená, je to jen číslo. Dozvěděl jsem se dokonce, proč se ty výrobky balí u nás v Čechách, i přes to, že jsou náklady vyšší než v Asii. (Hodinová mzda byla a je velmi slušná, jinak bych to nevzal.) Prý proto, že se na výslednou krabici muže napsat „Made in Czech Republik“ nebo jiný podobný nápis zdražující věc o x procent. Nemám moc chuť se do té práce vracet, ale asi budu muset. I přes to, že jsem si z ní odnest zničené prsty na rukou a bolavé tělo jako jindy. Peníze jsou prostě potřeba.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *