20160611-130719-©ZdenekMikula-530aneb jak klučina z jihu dostal klepec od mužů severu. A dvou Pražáků. Grrr!

Minulý ročník mi bohužel nevyšel kvůli práci, o to více bylo těšení na letošek. Vlastibořice jsou jediná akce, kam každoročně přijede nejvíce lidí z Dailymile. Jedná se o úžasné setkání se starými běžeckými známými, ke kterým každoročně přibude několik nových. Do Vlastibořic se vždy jedu dobít pozitivní energií, ze všech tam přímo sálá. Nemyslím jenom z běžců, ale hlavně z místních lidí a organizátorů. Celou akcí přímo žijí. Letošek nebyl výjimkou a celé akci vdechli snad ještě více domáckosti a srdce. Netušil jsem, že by to bylo ještě víc možné.

Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace

Renča, Lůca, Dušan a Terka u registrace

Jako předloni jsem se domluvil s Jirkou, že ho v Praze vyzvednu a pojedeme na závod spolu. Tentokrát ale se správně nastavenou navigací, cestování po všelijakých vesničkách bylo posledně dost a dost. Ale nebyl bych to já, abych alespoň jednou špatně neodbočil. Podařilo se mi zdárně díky opravě dálnice minout sjezd na Mladou Boleslav. Naštěstí záležitost necelých pěti minut, než se nám podařilo otočit na prvním sjezdu a jet správným směrem. Dobře se nám povídalo, tak nám ani nevadila přibližně 10 minutová kolona kousek za Boleslaví.

Start půlmaratonu

Start půlmaratonu

Na místo klidný příjezd asi hodinu před startem. Člověk vyleze z auta a hned potkává známé. Jedna z krás Dušanovo akce. Připadám si vždy jako doma. (Kdybych neměl tak rád Tábor, hned bych se přestěhoval.) Po příchodu k registraci si mě hned všiml moderátor celé akce – Pavel Svačinka – a hned ze mně udělal favorita. Opravdu děkuji! Přijdu si zazávodit a hned dostanu na ramena břemeno favorita. Naštěstí ho Jirka dostal také. Hned se lépe neslo. 😀 Dobře, přiznám se, že jsem si z něj nic nedělal. Určité choutky na vítězství byly, ale hlava zůstávala při zemi. Když se mě Lída, Satan, Jíťa, Pavel nebo kdokoliv zeptal, přiznal jsem barvu, že bych rád vyhrál a budu se snažit. Počasí přálo, žaludek a střeva naprosto v klidu a v nohách síla jak už dlouho ne. Ideální podmínky. Přiznám, že důvěra sama v sebe byla. Kdo by si taky nemyslel, že nevyhraje, když nepřijel Radek, Jirka je momentálně mimo formu a nikdo jiný rychlý podle Jirky nebyl na místě. I když o někom se zmiňoval, ale já mám vždy ve jménech bordel, takže vytěsníno. Ideální předzávodní stav, který se už neobjevil ani nepamatuji…

cca 2. km

cca 2. km

Ještě chvíli před startem jsem si nechal změnit název týmu u registrace v počítači. Už žádný Tábor nebo JKM. S kamarádem Lukášem jsme den předem založili nový amatérský běžecký tým – SK Běžci kalichu. Vlast byla tedy oficiálně úplně prvním startem. :-)

Prý úsměv. Tss...

Prý úsměv. Tss…

20160611-104132-©MartinSmija-155Jedenáct dopoledne a klasický výstřel. Start byl svižný, hezky hodně rychle dopředu. I když mi připadalo tempo rychlejší než obvykle, hned mě předběhl Jirka a držel se v čele. Nijak mě nerozhodil, vím, že má rád fotky jak vede startovní pole. Hezky roztočit nohy a pomalu se vzdalovat ostatním. Takový byl plán. Kilometr za mnou, tempo kolem 3:50 (není špatné na to, že start vede do táhlého kopce) a organismus se pomalu zahříval. Jedna skutečnost mě malinko zarazila, stále byly slyšet kroky pár metrů za mými zády. A co víc, nevzdalovaly se, dělaly pravý opak! Na dalším kilometru se trať vrátila do vesnice, moc příjemná změna a oživení o diváky, kterou všichni přímo proletěli, běželo se totiž hezky z kopce. Pak už se trasa vrátila na osvědčenou starou variantu a mezi poli se pokračovalo do lesa. Na hranici třetího kilometru přišlo co mělo přijít, předběhli mě chrti. Jeden, druhý, třetí a dokonce čtvrtý! Pozice se z první změnila na pátou a navíc mi bylo najednou trochu těžko a hůř se dýchalo. Skoro jako bych přepálil začátek. Nezbylo nic jiného, než držet tempo a čekat až stav přejde.

Pronásledovatel hned za mnou!

Pronásledovatel hned za mnou!

První občerstvovačka v Sychrově a voda. Pomohla! Proběhnutí zámkem a za ním rovinka. Všichni stále přede mnou na dohled, bez přiblížení bohužel. Ovšem běžec za mnou mě začal nějak dotahovat. Na sedmém kilometru (na zemi napsáno v kolečku 7 a u něj – ASI TAK) se mu podařilo pověsit se na dva metry za má záda a tam se mu nějak zalíbilo. Naštěstí začalo táhlé nejdelší klesání a mě se najednou zase roztočily nohy. Valilo to cca 3:00/km a týpek za mnou se začal úspěšně vzdalovat. Byly trochu obavy z následné rovinky podél říčky, jestli udržím pozici, ale podle všeho se nohy zase přestaly točit mému momentálnímu soupěři. K mé radosti. A pak přišla změna, kterou jsem nečekal, neznaje předem trať a ani si jí nenastudoval. Stoupání nad Radostín opět k okraji Sychrova. Tedy, tušil jsem, že tam stoupání je. Ale ne takové! Totální rozsekávačka nohou, ve které se soupeř v zeleném opovážlivě přiblížil. Nahoře navíc Dušan připravil vtípek a prý „Usměj se. Fotograf.“ Ha, ha. Na občerstvení voda a poslechnout rozkaz kam dál, slečna ukazovala doleva a říkala doprava. Tak si vyber. 😀 Z kopce terénní vložkou se mi to podařilo krásně rozbalit. Zase se mi podařilo víc cuknout pronásledovateli. Očividně mu seběhy dělaly potíže. Já to taky rval hlava nehlava, kořen nekořen.20160611-113028-©ZdenekMikula-286 20160611-113046-©ZdenekMikula-288 20160611-113124-©ZdenekMikula-289

Dál by se jednalo o starou klasiku, ale Dušan změnil trať opravdu hodně. Trasa najednou ze silnice odbočila na louku a běželo se nádherně kolem potoka Mohelka. Příjemná změna, i když díky spoustě zatáček tempo hodně spadlo. Přede mnou na dohled běžec, na hodinkách cca 3:30/km a nepřiblížil se ani o metr. Co se to dělo? (S tímhle tempem dost často stačím na jihu bojovat s čelem závodu o první umístění. Drsný sever!) Přišel krásný výběh Trávníčáku (cca 1 km akousek dlouhý prudký kopec) s motivačními citáty od Dušana. V paměti mi zůstaly tyto data z tabulky: 5:00/km – RUN, 6:00/km – RUN, 7:00/km – RUN a 8:00/km = WALK. Při pohlédnutí na hodinky tempo 8:30/km. 😀 Dál proběhnutí statkem a už jenom poslední kilometry do cíle. Změnou trati bohužel přišly poslední kilometry o svou drsnou tvář. Výběh kopce z malého údolíčka vždy pekelně bolel. Místo jsem si bez větší námahy podržel až do cíle a doběhl na celkově pátém místě v čase 1:25:59. Čas vzhledem k převýšení cca 430-450 m+ pro mě dobrý.

Že by 15. až 16. km?

Že by 15. až 16. km?

Pak následoval odpočinek, občerstvení, povídání s ostatními a zabíjení času mezi dalším závodem. Taky lehká oslava návalu endorfinů, po zjištění, že mé umístění stačilo na druhé místo v kategorii. Předběhli mě staříci! 😀 Chvíli se mi i podařilo být za otravu celému okolí. To když jsem všechny sháněl na společnou fotku. Lidi omluva, ale já tu fotku prostě chtěl. :p Snad se všem líbí stejně jako mně. Navíc bonusová fotka z drona! Zbytek odpoledne utekl šíleně rychle. Na přání Lůci a Dušana jsem odtáhl 800 m běh pro Terezu (prý na děti moc vysoké tempo, ale mě nepřišlo – první holčina byla nějaká rychlá a sotva se mi jí na mých olověných nohách podařilo utéct!) a po něm ještě 8 km kros Za Vlast. Běh pro Terezu hrozně bolel, ono po docela vyšťavujícím půlmaratonu běžet naplno osmistovku není zábava. A po těchto dvou extrémech se mi už vážně nechtělo na krosu závodit (umístění v kombinaci by stejně nebylo lepší), takže boty před startem spontánně hezky dolů a vyklusat si naboso. Úžasná trať! Spousta terénů, seběhů, dlouhých výběhů a hlavně 4 znatelně hluboké brody! Každý maximální užívačka bez bot. Tahle trasa je vymyšlená parádně a Dušanovi patří velká poklona. U Dušana vlastně standard – viz . Trasa půlmaratonu. Sice nějací běžci u brodů fikslovali po lávkách, ale je to jen jejich škoda. Připravili se o zážitek.

Hon na lišku - já byl liška :-D

Hon na lišku – já byl ta liška :-D

Jeden z brodů krosu

Jeden z brodů krosu

A co bylo po zbytek odpoledne? Hned po doběhu šplouchání se v koupališti – nádherně ledová voda. Byla super, co víc si přát? A dál… Pilo se, jedlo se, povídalo se a hlavně se smálo (přišlo mi, že celý víkend se jen směju – fotky potvrzují). Maximální nabití baterek na několik dalších týdnů. To jsou prostě Vlastibořice! Už se těším na podzimní Strom ultramaraton. Dušane, děláš závod s nejlepší atmosférou co znám. Děkuji!

První bedna za tým

První bedna za tým SK Běžci kalichu

:)

:)

Výsledky a report sepsán mou maličkostí na BěhejSrdcem.

aneb 6/12h Self-Transcendence Run Prague 2016.

IMG_3184Po nevyvedeném PIMu jsem okamžitě hledal nové výzvy. Pavel z Babic mě překecal na jednu podzimní srandu a Jirka zas doporučit 24h na Kladně. Prý něco neskutečného. Vyprávěl o skvělém sebepoznávacím zážitku a hlavně o hromadě vynikajícího jídla na bezkonkurenční občerstvovací stanici. Po maratonu byl člověk plný endorfinů z doběhu a tak sám sobě odkýval všechno. Maraton vzala voda, týden po něm patřil regeneraci prakticky bez běhu a pak byla na místě dovolená. Před dovolenou jsem se tedy ještě stihl docela dost běžecky v tréninku vyšťavit, ale na ní bylo pohybu, kterému by se mohlo říkat sport, minimum.

IMG_3183Na dovolené se mnou byl mimo jiné Jirka a tak nějak mě při našich ranních klusech po písečných plážích nalomil jít si po příjezdu zaběhat 6 hodinovku. Jelikož mám nečekané výzvy rád, začalo vážné uvažování, že se zúčastním. Jeden z důvodů také byl, že se mi podařilo lehce na dovolené přibrat (ne moc, ale pocitově mi tělo říkalo, že se zpomalilo) a bylo na čase zase organismus rozhýbat. Konečné rozhodnutí jsem nechal na zpáteční cestu domů a jak se po ní budu cítit. Ono strávit víc jak 12 hodin v různých dopravních prostředcích a nebo čekáním tělu moc energie nedodá. Jenže tentokrát se z mých nohou nestalo pocitové olovo a já se rozhodl závod zkusit. Takže v rozmezí několika hodin opět vlakem směr Praha, tentokrát s taškou plnou běžeckých věcí.

Starty v jednu hodinu po poledni mají výhodu v tom, že člověk nemusí vstávat nějak časně, pospí si, jede pozdějším spojem a na start přijde hezky odpočatý. A na jaký start! Jako by člověk přišel do oázy klidu. Probíhal závod, ale tak klidná atmosféra se jen tak nevidí. Počtářů sedělo za stoly jen pár, měli dost času odškrtávat své svěřence, nikdo nezmatkoval (když vzpomenu na naše vlastní pořádání…) a ovzduší bylo až ospalé. Takové krásné, ničím nerušené dopoledne, které doplňovali stále se usmívající běžci. Z nichž jsem dost znal osobně nebo od vidění. Také za sebou měli necelé 4 hodiny běhu. Registrace pro můj závod ještě nebyla otevřená, tak jsem chvilku fotil a následně sluněním strávil chvilku do jejího otevření. Proběhla během chviličky, jen triko neměli v mé velikosti – aspoň měl táta měl radost. V registračním formuláři byla i kolonka „Váš dnešní cíl:“ nebo tak nějak – napsal jsem do ní uběhnout alespoň 65 km. (Jirka mě tipoval minimálně na 75 km, ale já se znám a tak byl cíl malinko nižší. Také sebedůvěra byla po dovolené nižší.) Po registraci líné projití tratě v protisměru proložené fanděním a povídáním s běžci a nakonec hodinové leháro na úžasně měkké trávě spojené se sluněním. Až se mi nakonec vůbec nechtělo jít běhat, ležení najednou vypadalo jako jasná volba.

IMG_3186

Zázemí

Nedalo se nic dělat, dopajdal jsem se do převlékárny, hodil na sebe věci, ještě si došel na záchod a už jen čekat na start a čas si krátit kecáním s Evženem. Byla pohodička, tedy až na horké dusno. Přes 24°C, nic moc ovzduší pro následujících 6 hodin strávených v běhu. Nedalo se nic dělat, muselo se běžet. Na startu nás stálo necelých 40. Najednou se řeklo „start“ a my vyběhli.

Původně byly mé představy o tempu cca 5:00/km. No, představy jsou jedna věc, realita jiná. Najednou se mi nohy točily 4:30 za minutu a tělo se naprosto spokojeně pohybovalo vpřed. Řekl jsem si, že dám na pocity a poběžím podle nich. (Chyba! Obrovská chyba!) Přibližně 300 metrů přede mnou běžel první běžec na 6 hodinách, nějaký Němec. Za mnou dlouho po dvou kolech prázdno. Pokud tedy nepočítám pořád někoho z 12 hodin. Začátek byl opravdu až moc rychlý, ale zase dobře utíkal. Deset kilometrů uteklo jako nic a já teprve začínal cítit, že se tělo pořádně zahřálo. Kilometry tam padaly někdy i k 4:20/km a pořád se běželo dobře, jak by taky ne jenom po hodině běhu. Po dvou hodinách už jsem vedl šestihodinovku (Němec vypadal hodně špatně a rapidně zpomalil) a dělal si malinký náskok. Bavilo mě to, pořád se bylo s kým bavit nebo aspoň v rychlosti prohodit pár slov. Na dlouhé rozhovory došlo později při krizi. Byla očekávána, věděl jsem, že po takovém začátku musí přijít trest. Někdy kolem třetí hodiny běhu se podél trati pohyboval Radek se Satanem, povzbuzovali, kecali s běžci, dělali mobilní občerstvovací stanice a prostě odlehčovali atmosféru. Ještě, že přišli tak brzo, kdyby mě viděli jen o hodinu později, asi by mě nepoznali. 😀 Maratonem se mi podařilo proběhnout naprosto v poklidu bez sebemenšího problému v čase 3h22m. Byla to taková užívačka. Počtáři pokaždé zafandili a mě běh stále bavil. Hlavně asi proto, že po dlouhé době vůbec nezlobil žaludek a já i po třech a půl hodinách běhu necítil ani sebemenší náznak problémů. To bylo na celém odpoledni úplně nejlepší.

Celkové výsledky

Celkové výsledky

Abych se konečně dostal k tomu hlavnímu – KRIZE. Krize nejenom s velkým K, ale prostě MEGA krize. Kolem čtvrté hodiny a asi kolem 48. kilometru mi najednou kleslo tempo. Energií to nebylo, ta se mi dařila doplňovat. Z občerstvování se mi podařilo udělat si malý systém, od začátku každé tři kilometry pití, další tři pár soust s pitím a tak pořád dokola. Hlad nebyl, žízeň ani dehydratace také ne. Jen šílené vedro. Jako jediný jsem běhal bez trika, což malinko pomohlo. Ale krize přišla i tak, přeci jen tělo takovou vzdálenost dlouho neběželo a podařilo se mi narazit na jeho hranici. Bylo třeba jí jenom překonat. Moc mi to nešlo. Po 4 a půl hodinách běhu jsem na tom byl tak špatně, že se mi nedařilo držet tempo ani s Pavlem na 12 hodinovce. On měl už 9 hodin v nohách! Já se svým walking dead stylem se mu nemohl rovnat. Dorazil jsem k němu, povídali jsme si a on najednou, že jdeme. Rozběhl se pětkovým tempem, vůbec se mi nedařilo se ho držet. Tak špatně na tom mé tělo zrovna bylo. Ale co, aspoň se mi podařilo seznámit se s novými lidmi a hodně dobře pokecat. Úplně skvěle se ploužilo a povídalo s Aničkou, která byla v rodinné štafetě na 12 hodinách. Měla pro mě ideální tempo a i témata byla zajímavá. Krize trvala přes hodinu. Přes hodinu šourání se, vypadání na umření, bylo to tak hrozné, že si i pořadatelé mysleli, že ukončím nebo se na běh vykašlu. V této hodině se mi zdárně povedlo ztratit první pozici na šestihodinovce a k mému překvapení i druhou. Vůbec nevím kde mě první předběhl ten druhý. Naštěstí třetí místo bylo dobře ohlídané, díky značnému náskoku z prvním čtyř hodin. Ale co se nestalo?! Já se opět rozběhl. Takových 50 minut do konce najednou všechny problémy přestaly a tempo se zase vyhouplo z 6:30/km na 5:00/km a i rychleji. Zase se mi dařilo předbíhat ostatní a hezky stahovat Němce na druhé pozici. Už si nebylo s kým povídat. Popravdě to ani nešlo, najednou byl můj dech šíleně hlasitý. Tělo jelo na poslední zbytky energie. Na jídlo už nebylo pomyšlení, jediné co fungovalo bylo pivo 50/50 s coca colou. Vždy kelímek a jako by mi někdo zatopil pod kotlem. Posledních 20 minut tempo na cca 4:40/km, vůbec netuším kde se ta energie v mém těle vzala. Deset minut do konce jsem probíhal startem a vyžadoval po organizátorech vlaječku (do posledního kola jí dávali a běžci pak po zatroubení nechali vlaječku na místě), jenže oni můj požadavek odmítli, že minimálně jedno kolo ještě dám. Tělo bolelo, dýchat mi nešlo, předbíhal jsem jednoho běžce za druhým, v obličeji výraz šíleného utrpení, ale nakonec se podařilo. Kolo jsem probíhal se značnou rezervou. Do zatroubení se mi podařilo uběhnout ještě kilometr.

Vyhlášení 6 hodin

Vyhlášení 6 hodin

Poslední hodina mě šíleně napumpovala. Tělo sice bolelo, ale únava byla ta tam. Naprosto plný adrenalinem. I organizátoři koukali kde se to ve mně vzalo. Taková má malá osobní show (hlavně pro sebe samého). Po konci hned směr občerstvovačka pro věci a hlavně se konečně pořádně najíst. Pavel už tam byl a ládoval se. O občerstvení nebylo moc zmínek, byla by škoda se nezmínit. Nejlepší občerstvovací stanice co se mi kdy podařilo vidět a při závodě z ní jíst. Ani Francouzi v Nantes neměli tak skvělé občerstvení. Na výběr bylo z ani nevím kolika druhů studeného a teplého pití, u studeného včetně piva. Jídlo měli jak pro masožravce, tak i pro maso odmítající část běžecké komunity. Nápojová část skvělá, ale to jídlo. Co se týkalo jídla, naprosto bezkonkurenční. První možnost dát si během závodu sushi se mi poštěstilo až zde. Řeknu to jednoduše – Sri Chinmoy Team prostě umí. O večeři před vyhlášením a příjemném povídání během ní ani nemluvit.

Výhra s diplomem

Výhra s diplomem

Nakonec více než povedený den. Podařilo se mi překonat vzdálenost napsanou při přihlášení, a naopak se mi nepovedlo přiblížit ani trochu Jirkovo tipu z Řecka – 75 km je vážně moc. Suma sumárum 6 hodin běhu a ne špatných 68,2875 km. Stačilo na třetí místo celkově i v kategorii. Ale hlavně, zas mě šíleně chytly dlouhé běhy. Po dlouhé době jednoduše spokojenost.

Výsledky: stromovka-2016-all_0

Z letošního PIMu mám hodně rozporuplné pocity. Snad se mi podaří sepsat všechno popravdě a na nic nezapomenu.

12419058_861950630589920_3358356847129372297_o

Ach ta naivita!

Začal bych přípravou. Plán jsem v hlavě tvořil od ledna a byl velmi smělý. Proč si také dávat malé cíle, že? Prvně jsem se chtěl na maraton připravovat poctivě, tak jsem si sám vytvořil 16 týdenní tréninkový plán ušitý na míru. Základní mustr jsem převzal z metody Hansonů, ke které přibyly mé oblíbené fartleky a hlavně dlouhé běhy nad 30 km. Musím říci, že příprava šla více než dobře, do nějakého 9 týdne se mi dařilo držet přesně plánu, možná ještě o malinko lépe než říkal plán, a vše prostě vycházelo. Hlavně dlouhé běhy nad 30 kilometrů byly za neskutečné časy. Jenže jak už to bývá, vše se pokazilo. Nejdřív na mě přišla lehká únava, bylo vidět na kontrolní desítce ve Kbelech, která byla sice čtvrt minuty pod 35, ale původní plány byly úplně jiné. To už jsem se v únavě lehce nacházel. Ale uvědomil jsem si to a na skoro dva týdny zvolnil = první výpadek z plánu. Energie se vrátila, ale přišel jiný problém – totálně se mi rozhodil žaludek. Už jsem s ním měl problémy na podzim, tenkrát vyřešilo vysazení lepku (držím do dneška), ale tentokrát ne a ne přijít na důvod. Ono opakované chození na záchod, nafouklé břicho a křeče nejsou pro kvalitní trénink moc vhodné. Pár závodů jsem s tím zkusil, ale nedopadly moc dobře – všechny za osobním očekáváním. Nejvíc mě mrzela 25 okolo Hluboké, kde jsem byl několikrát na záchodě během závodu a přišel jsem o dobrý čas (o umístění ani nešlo).

Břicho se mi podařilo vyřešit přibližně dva týdny před startem. Šlo o narušenou střevní mikroflóru – řešení bílé jogurty selského typu a kefír. Najednou zažívání v pohodě, trávení jakbysmet a běhy šly krásně. Dva detaily ale žaludek přinesl. První bylo lehounké navýšení váhy oproti optimálu (osobně cítím každým několik set gramů). Za druhé, dva týdny do maratonu člověk už nic nepoladí ani nenatrénuje. Šlo spíš o takové klusání a udržování. Přiznám se, že kdybych PIM neměl zadarmo v rámci mistrovství republiky, nikdo by mě tam ani nedostal. Kór po takovémto zakončení přípravy.C0468E83-8E84-4DF0-8C5B-41391106A52B

Do Prahy jsem vyrazil o den dříve. Na Expu zažil srandu při vydávání batohů – přijdu tam a týpek na mě spustil anglicky jakou barvu batohu bych rád. Když jsem mu řekl, že může klidně česky, tak málem spadl z višně. Asi fakt vypadám jako cizinec. 😀 Pak už jen sraz s Jirkou V., pobrouzdání po Expu (kde mě nic až na ochutnávky zdarma nezaujalo) a přesun k Jirkovi domů. Ještě krátký výklus s abecedou (já jí dělal prvně v životě) a už jen flákací večer s brzkým spánkem. Jirka si celkem dlouho tejpoval kyčel a já mezitím objevoval taje Instagramu. 😀 Jídlo jsem nepodcenil a jedl klasiku suchou rýži. Pro jistotu. Přeci jen 100% důvěra v žaludek chyběla…

Ráno brzké vstávání a přesun ke startu. Hezky už v sedm 15°C a jasno? Proč ne! Jirka jen prohodil, že start je za dvě hodiny a teplota bude určitě o pár stupňů vyšší. Nemýlil se… Kéž by! V zázemí odevzdání batohu, já se šel rozklusat a Jirka odešel směrem k A koridoru. Cestou se ještě dařilo potkávat spousta známých. V tom mám Prahu rád, vždy se tam sejde spousta srdcařů. :-) Rozklusání se povedlo, střeva se rozhýbala, odlehčení tedy proběhlo v pořádku (ne jako před Hlubokou – to jsem na záchodě nebyl) a v klidu jsem se lehoučkým klusem přesouval do koridoru. Deset minut do startu uteklo a já stále netušil jak závod rozběhnout. Jestli risknout, rozběhnout rychle a doufat, že výpadek v tréninku nebyl moc velký a nebo vyběhnout na nějaký rozumný čas – třeba 2:50 – na který bych normálně v pohodě měl? čím déle běhám, tím jsem blbější! Jasně, že jsem se rozhodl vsadit vše na jednu kartu a doufat. Přiznám se, že na čas 2:35 jsem ani nepomyslel, ale ve skrytu duše jsem doufal v 2:39. Na což jsem závod také nakonec rozběhl. V koridoru už byli všichni známí. Ještě lehký pokec před závodem, vyslechnutí hymny (moc nechápu proč jí hrají???), pak klasicky ohraná Vltava (nic bych proti ní neměl, ale Runczech její atmosféru díky hraní na úplně všech akcích totálně zkazil) a konečně se mohlo vyrazit.

Po startu

Po startu

Snad prvně se povedlo nepřepálit start, ale jinak se mi první kilometry neběželo moc dobře. Nedařilo se nějak chytit správné tempo. Pořád mi kolísalo. Na čtvrtém kilometru se docela ustálilo a pak už to šlo. Vítr byl nepříjemný, ale aspoň chladil, bez něj slunce nepříjemně žhnulo a cítil jsem rychlé přehřívání. Přeci jenom x-měsíční trénink v nízkých teplotách tělo adaptuje na jinou teplotu než je 20°C ve stínu. Ani nevím jak, ale najednou jsem běžel ve skupince a běželo se mi celkem dobře. Při probíhání Staromákem byly nohy stále jako pírko. Ono energii přidala i zpráva, že Eva má rozběhnuto na čas 2:27! Podobné zprávy člověk slyší rád. K samotnému závodu toho o moc víc není. Na 15. kilometru mi najednou došlo, že to lehounké kručení žaludku není z hladu a od té doby nestál závod za moc. Na metě půlmaratonu jsem byl se skupinou přibližně 2 minuty za původně naplánovaným časem za 1:22:xx. chtěl jsem 1:19:20. Ještě den předtím jsem se bavil s Jirkou, že pokud to nepůjde, na půlce bude čas horší a nebudu se moc cítit, tak zvolním a závod doklušu. No… ještě asi tři kilometry jsem běžel se skupinkou jejich tempem, které mi ani nepřišlo rychlé, ale nechtěl jsem před ně kvůli nepříjemnému protivětru. ale potřeba záchodu byla stále citelnější. Jsem rád, že se mi otázkou kde je nejbližší záchod, podařilo rozesmát nějaké dva mladé pořadatele tk, že určitě začali smíchy i slzet. No, mně neporadili. 😀 U občerstvení kolem 25. km jsem závod psychicky zabalil. Střeva mě totiž dohnala na Toi-Toi a mě definitivně došlo, že na žádný dobrý čas už není. Od té doby klus a boj s chutí vzdát a v klidu si dojít do cíle. Jenže na 30. kilometru stál vedle trati Jirka Homoláč a já si řekl, že teď prostě doběhnu. Přeci nevzdám závod jen kvůli na nic pocitům. Nic proti Jirkovi, jeho rozhodnutí ukončit plně chápu. Být v jeho situaci, asi limit ani v Praze nezkouším. Je to něco, že to zkusil s tak málo regenerací. Největší nechuť k pokračování byla u Čechova mostu. Pařížská tak blízko, jen zvolnit do chůze a přejít most… Ne, prostě jsem běžel. Na 36. km mě doběhl Petr Hošna a v klidu si to o něco rychlejším tempem pelášil do cíle. Stačili jsme prohodit sotva pár vět. Tenhle kluk je talent, škoda, že má kvůli práci málo času na běh. Poslední kilometry na slunečném grilu byly takové delší než ostatní, ale utekly celkem rychle bez nějakých větších problémů. Na jednom místě jsem sice zastavil do dřepu kvůli divným pocitům u šlach pravého kolena, ale hned jsem pokračoval. Na začátku Pařížské jsem se snažil vymámit kolo z projíždějícího cyklisty a zrovna mě při tom viděla Lenka H. To bylo keců, co se flákám?! No, prostě jsem to vyklusával, tak jsem vtipkoval s okolím. 😀 Pařížská pohodička, posledních 200 metrů lehké zrychlení a v cíli zklamání. Ono doběhnout do cíle o 18 minut později oproti plánu není nic světoborného. (Přikládám odkaz na video – je krásně vidět má nespokojenost v cíli. 😀 )

Pařížská (cca 250 m před cílem)

Pařížská (cca 250 m před cílem)

A na co jsem v cíli myslel? Kde je nejbližší Toi-Toi! Nic jiného mě nezajímalo. Ani ta medaile za účast. Která je každým rokem blíž a blíž slonímu uchu. Nepochopím. Největší odměna stála 200 metrů za cílem – krásná zelená Toi-Toi. Ta úleva. Jak je vidět, má střeva mě opět zklamala. Pak už jen v klidu do sprchy, pak slunění spojené s lehkým protažením a po potkání Jirky přesun do hospody na pár pozávodních pivek spojených s pokecem s Babičáky. Je to super grupa běhajících bláznů! Tak nějak jsem tam hodil za hlavu neúspěch a nechal se nalákat Pavlem na podzimní akci v Chorvatsku. O tom kdyžtak jindy. Pak už jen rychle domů, večer jsem slíbil diváckou účast na kamarádovu koncertu orchestru.

Abych se vrátil k žaludku. Maraton mi organismus tak rozhodil, že se mi ho povedlo dostat pod kontrolu až ve čtvrtek dopoledne. Nějak mi to ze sportovního hlediska nevadilo, stejně jsem neběhal. Ale lehce diskomfortní to bylo.

Maraton hodnotím dobře i záporně.

  • Co se povedlo – Doběhl jsem. Pod tři hodiny. Díky doklusání druhé půlky bez nějaké větší únavy. Tělo neunavené. Byla sranda. Znovu – nevzdal jsem! Jsem rád, že jsem to zkusil na čas 2:39 rozběhnout. Uzrály nové plány – chuť k běhu je! Technika bez problémů udržená od startu do cíle.
  • Co se nepovedlo – Tempo 3:46/km je pro mě prostě momentálně neudržitelné. Počasí – slunce + vítr. Žaludek opět zklamal. Proč jsem najednou tak hotový z blbých 42 km?
Prý diplom :-D

Prý diplom :-D

Dnes jsem koukal, jak nejlepší Češi a Češky zaběhli půlmaraton v Praze a říkal jsem si, jestli má vůbec smysl o nějakém lokálním pouťáku psát. Kor, když se na něm vyhrává s podprůměrnými časy a obecně dost průměrným tempem. Ale nakonec mi to nedalo a níže je průběh již tradičního Velikonočního běhu kolem Harrachovky v Táboře popsán.

O velikonoční bílé sobotě jsem si udělal závodní výlet do Prahy. Celkem se i povedl a podařilo se mi na 10 km trati Vaší ligi v pražském Hamru skončit druhý. Sice rychlost na kilometr nic moc, ale zase mě začal běh bavit. Umístění v závodě vždycky pomůže. Jenže mě závod dost zničil a tak jsem si naordinoval neděli u babičky bez hýbání a hlavně se spoustou jídla. Obojí splněno na jedničku.

Start (já 80 a Patrik 91)

Start (já 80 a Patrik 91)

V pondělí vstávání celkem brzy, ráno bez jídla, po příjezdu domů rychlé lehké rizoto a hezky na místo činu. Tam už byla hromada lidí. Krásné počasí, spousta běžeckým kamarádů, prostě nádhera. Hned jsem věděl, že i kdybych se neumístil, bude mi to jedno. Běh v triku a kraťasech při sluníčku a bezvětří zas tak často v poslední době nebyl. Navíc jsem měl v záloze výmluvu na unavené nohy ze soboty, že… 😀 Ty tedy moc neposlouchaly, při rozklusání se ozývaly úplně neskutečně. Nejvíc asi lýtka a k nim, aby se asi neřeklo, pravé stehno. Fakt něco! 😀 Navíc mi dělali trochu starost soupeři – mladý triatlonista Vojtěch Vacek (svěřenec Michala Háši) mi řekl, že chce čas pod 25 minut (při tom jsem vloni málem umřel)  a Patrik Novák z Kamenice nad Lipou (na toho mě upozornili kluci, byl mi povědomý). Nikdo jiný nebezpečný naštěstí nepřijel, škoda, třeba s atletem Nerudou z tábora bych si po posledním debaklu opět rád zaběhl. Běžci o třídu a vůbec jinde o Harrachovku naštěstí moc nejeví zájem (díky Jirko a Honzo).

150 metrů před cílem

150 metrů před cílem

Start byl jednoduchý, narval jsem to a plán byl udělat si náskok na prvním kilometru. Nějak mi v hlavě vrtal červík a zasadil mi myšlenku, že mi odejdou v druhé půlce únavou nohy. Úprk se úplně nezdařil, Patrik z Kamenice se bez nějakých větších problémů držel těsně za mnou, pak už byla stále se zvětšující mezera. Na hranici 1500 metrů šel Patrik přede mě, dost mi pomohl, jen jsem se na chvíli pověsil a odpočinul. Přibližně na třetím kilometru začal lehký protivítr a já si všiml, že Patrik mi nějak neutíká, stále těsně za ním, a rozhodl jsem se mu na chvíli pomoct. Předběhl jsem ho a přitom ho uklidnil, že mu jen chvíli potáhnu a že mě bolí nohy ze sobotní desítky. Očividně se mu ulevilo a já vážně neměl v plánu před ním zůstat, čekal jsem, že na silnici o půl kilometru dál mě smlsne jak malinu. Jenže přišel asfalt a nic se nestalo, dokonce se mi zdálo, že klapot podrážek se lehce vzdaluje. Nic jsem toho nedbal a pokusil se zrychlit. Tempo na hodinkách nic moc, ale neřešil jsem je, nebyl to boj s časem, ale s protivníkem. Za mostem na po 4. kilometru mi už situace byla divná a za zatáčkou jsem se otočil – nikde nikdo. Já měl náskok, a značný. Přede mnou jen auto policie a poslední tři kilometry. Když mi nepřišla krize v kopci mezi čtvrtým a pátým kilometrem, začalo mi být jasné, že dnes zadarmo neprohraji. Že se sobotní cíl konat prostě nebude. Pak už rutina, x-krát naběhaný úsek od sauny k Harrachovce. Přesně jsem věděl co mě na každém kroku čeká. Za Chatkami u Ježka byl Háša a po jeho ujištění, že mám 20 vteřin náskok, se mi začalo běžet ještě lehčeji. Poslední kilometr neustálá kontrola Patrika, ale nikde jsem ho neviděl. Cílová rovinka už byla lehce zpomalená, hezky uvolněně a s úsměvem na rtech.

Je doma!

Je doma!

Po nevím kolika letech zase zůstalo vítězství doma! Vzdálenost 7,1 km podle hodinek a oficiální čas 24:53. Nejdřív jsem myslel, že nic moc, ale až doma mi došlo, že i s na nic pocity v posledních týdnech mám opět na této trati o několik vteřin lepší čas. Patrik doběhl se zpožděním 21 vteřin (jako jedinému se mi podařilo dostat pod 25 minut) a Vojtěch na čtvrtém místě v čase 25:37. Příští rok (pokud bude trénovat jako doposud) bude úplně někde jinde než já… Nebudu lhát, moc jsem si vítězství užil. Zas tak často první místa neberu, ani si nepamatuji kdy naposledy. 😀 Ale asi největší radost má asi maminka, té jsem dal hlavní část výhry – kamen na grilování.

Výsledky: 44_harachovka_vysledky_celkove_poradi

Sportu zdar a běhu obzvlášť! 😉

Tento měsíc jsem si zaběhl dva desetikilometrové závody. Jako první jsem zvolil Kbelskou desítku 5. března (tam byl úmysl dostat se s časem ke 3 minutám) a pak jako reparát desítku Vaší ligy v Praze na Hamru. Obě moc nevyšly, proč popíši níže.

Kbelská desítka 2016

Tento závod jsem zařadil do přípravy na maraton a hodně jsem od něj očekával. Což byla možná chyba. Několik týdnů před jsem měl celkem hodně rychlostních tréninků a věřil jsem si. Navíc mi všichni říkali, že Kbely jsou vážně rychlé. Údajně rychlejší než Pečky, které jsem běžel rok předtím. Plán před startem bylo běžet tempem 3:21/km, což je na výsledný čas 33:40.

Na místo jsem se svezl s táborskými běžkyněmi, takže doprava naprosto super. Žádné vlaky, autobusy ani podobné. Vyzvednutí prakticky u domu a zpátky to samé. Registrace proběhla naprosto bez problémů, potkal jsem u ní Jirku a pokecal s ním. Pak rychlé převlečení, taška do úschovny a jít se vyklusat. Do zahřátí jsem vložil i pár rovinek a zjistil jsem, že se moc necítím na nějaký rychlý běh. 😀 Počasí nádherné, jasno a bez větru (mezi budovami).

Tak druhý kilometr a míjení s Jirkou

Tak druhý kilometr a míjení s Jirkou

K závodu jen krátce. Start byl rychlý, ale jelikož jsem byl v druhé lajně, nevznikl žádný problém ani pošťuchování. Díky Garminům na ruce jsem se rozhodl kontrolovat si tempo a nepřepalovat. První kilometr hodně rychlý, zatímco všichni kolem mě zrychlovali, já cíleně zpomaloval z tempa 2:55/km na mé zvolené. :-) Po chvilce se mi podařilo a vůbec mi nevadilo, že mě předběhla spousta běžců. Tušil jsem, že za chvíli uvidí má záda. Což se také potvrdilo, protože jsem doběhl Pepu Soukupa a když mi došlo, že běží tempem 3:21/km, zařadil se k němu. První skoro celé 4 kilometry se mi dařilo ho držet, jenže pak mi lehce utekla skupinka a v mírném stoupání k 5. kilometru mě zpomalil i slabý protivítr a já začal ztráce. Na 5. kilometru za 17:01, což bylo ještě celkem v normě, všichni totiž říkali, že druhá pětka je rychlejší. No, nebyla. Za polovinou začaly prudké seběhy, po kterých následovaly táhlé výběhy nahoru. První mi ještě moc nevadil, ale druhý výběh vlekoucí se od 7. kilometru až k 8. kilometru nic nepřidal. Na tom kilometru bylo převýšení přibližně 40-50 metrů a má průměrka klesla o dobrou půlminutu. Na posledních dvou kilometrech se mi pak už nepodařilo ztrátu stlačit, i přes skoro celý poslední kilometr mírně z kopce. Nedalo se.

Přibližně 7. kilometr

Přibližně 7. kilometr

V cíli usilovný sprint a nakonec čas 34:46. Což je alespoň osobák o 8 vteřin.

Tempa jednotlivých kilometrů:

  1. 3:23
  2. 3:22
  3. 3:20
  4. 3:22
  5. 3:30 (stoupání s protivětrem)
  6. 3:22
  7. 3:37
  8. 3:52 (největší převýšení)
  9. 3:32
  10. 3:12

Profil se mi osobně moc nelíbil, podle mě se o moc rychlou desítku nejedná. Kopců na můj vkus krapet moc. Celkově jsem skončil 25. a v kategorii MA29 na 11. místě.

Vypětí v cíli

Vypětí v cíli

Vaše liga – Hamr-Praha

Hned večer po Kbelské jsem se rozhodl pro reparát a tudíž i zlepšení svého času. Věděl jsem, že na to mám. Jenže to jsem ještě netušil, jak budou probíhat následující dva týdny. Přecenil jsem své tělo a myslel si, že mohu hned naskočit do tréninku. Já mu nedodal dostatek regenerace a klidu, hned jsem po něm chtěl tempa, úseky a prostě ladit rychlost. Hezky se mi odvděčilo tím, že i klusání byl nadlidský výkon, o nějaké rychlosti se nedá mluvit. Až asi po 8 dnech mě tělo pustilo do rychlejšího tréninku, kdy jsem dal 6×1 km v tempu a víc mě nepustilo. Díky tomu mi šla dolů běžecká psychika a běh mě prostě nebavil. Trápení…

V týdnu před Hamrem žádná změna, ale jelikož už jsem byl přihlášený, rozhodl jsem se běžet a hlavně si závod užít. Jen se při něm bavit a nečekat žádné atakování osobního rekordu. Ale to bych nesměl být já. Rozhodl jsem se jet do Prahy autobusem a jelikož jsem byl líný vstávat, jen jsem pozdějších, který přijíždí na Roztyly v 9:45, což je hodinu a čtvrt před startem. Hezky jsem si nalezl spoje a byl v klidu. Jenže jsem nepočítal s tím, že se mi nepodaří vylézt z metra a pozdě nalézt stanici autobusu. První autobus mi ujel o dvě minuty a po přesunu metrem jinam mi ujěl asi o tři. Musel jsem čekat. Díky tomu jsem dorazil na místo 15 minut před startem. Naštěstí rozehřátý, běh s taškou z autobusu vydá za důkladné rozcvičení. 😀 Rychlé převléknutí a už v posledních minutách standardní rozehřátí. Byly to takové hoňky, že jsem si ani nevzpomněl na záchod, jen na malou potřebu. Při rozklusání jsem zase potkla Jirku a pokecali jsme.

První kilometr a můj náskok

První kilometr a můj náskok

Start byl jednoduchý. Stoupl jsem si na čáru a prostě vyrazil. Nikdo se mě nedržel. tak to bylo po celý závod. Kilometry měly tempo pomalejší než bych čekal, ale nějak mi to nevadilo. Rozhodl jsem se jednoduše si běh užít, nezávodit s časem, ale pro změnu s ostatními běžci. Na otočce jsem poprvé viděl svůj náskok, zakázal jsem si totiž se otáčet, a byl asi 100 metrů. Což není moc. Každopádně až do posledního kilometru se nic neměnilo a já to jedonuše rval. Nebylo to moc namáhavé, Hamr je vážně rovina s mírným zvlněním. Maličko mě sice překvapil protivítr v druhé polovině, já ho čekal do zad, ale naštěstí byl slabý. Na posledním kilometru, vlastně půl kilometru, přišlo drama. 400 metrů před cílem mě předběhl budoucí vítěz, nějak mi ztěžkly nohy, a porazil mě o 4 vteřiny. Já proběhl cílem v čase 34:59 (Garminy mi sice ukazovaly 34:56, ale oficiální čas je oficiální čas).

Po předběhnutí (takový byl i rozdíl v cíli)

Po předběhnutí (takový byl i rozdíl v cíli)

Sice bez osobáku, na druhém místě o 4 vteřiny, ale po dlouhé době spokojený a běh mě bavil. Prostě nádhera. Nic jsem nevyhrál, jenom medaili, ale bylo to krásné dopoledne. Navíc příjemný pokec s Jirkou. :-)

Opět časy jednotlivých kilometrů:

  1. 3:22
  2. 3:22
  3. 3:26
  4. 3:28
  5. 3:30
  6. 3:36
  7. 3:29
  8. 3:35
  9. 3:27
  10. 3:25

    Vyhlášení

    Vyhlášení

Už zde na blogu byla zmínka, že pořádám závod Táborský trail (článeček zde). čas letí jako voda a už utekl víc než týden od proběhlé akce. Tak nějak se mi podařilo vše v hlavě sesumírovat a sepsat. Našlo se totiž hodně detailů, které jsem s ostatními naplánoval. Tak nějak se pokusím shrnout, co vše pořádání závodu předcházelo, s čím jsme v den D trochu nepočítali, co se pokazilo a z čeho se poučíme a jak na to nahlížíme.

Přípravy

Jako první jsme si sepsali osnovu co vše bude potřeba udělat. Krásně se dá vycházet z doporučení ČUS – http://www.cuscz.cz/sluzby-servis/poradani-akci.html. Podle ní jsme pak postupovali, různě jí upravovali, až nakonec na našem sdíleném Google Drive bylo přehršel souborů. Ani nevím, jak jsme se v tom vyznali. Ale děkujeme online službám za možnost neustálé komunikace, hrozně nám to ulehčily.

Dalším krokem po prvním nástřelu osnovy bylo už konkrétní zařizování. Hlavně nás zajímala odpovědnost za účastníky. Podle ČUS (http://www.cuscz.cz/sluzby-servis/sport-a-pravni-praxe/povinnost-organizatora-sportovni-akce-nahradit-ujmu-podle-noz.html) nejsou zdravotníci potřeba, tedy pokud nejsou součástí akce osamostatnělé závody pro děti. Následovaly povolení od města – kultura, sport, komunikace, poplatky za využívání plochy (naštěstí se nás netýkaly, díky záštitě starosty a hlavně charitativní stránce věci byly odpuštěné). Pak bylo třeba povolení od Lesů Tábor a také od vesnic, přes jejichž katastry se běželo. Nesmím zapomenou na lom, jelikož závod vedl po jeho okraji a povolení bylo potřeba. Nezdá se, ale oběhat vše zabralo skoro měsíc a půl.

K tomu se sháněli sponzoři, což šlo lehčeji než jsme čekali. Nakonec tuším 20 sponzorů. Vymýšlela se grafika, sháněly všelijaké věci potřebné k pořádání, komunikovalo s reklamkou na výrobě všelijakých věcí – trika, plaketky pro vítěze, bannery. Vymýšlely diplomy, loga, no všechno. S grafikou naštěstí pomohla kamarádka Jája, které za to patří můj velký dík.

Člověk se ani nenadál a čtvrt roku bylo pryč. Na poslední týden zůstalo futrování startovních tašek, značení trati, nákupy a logistika dostat vše na místo a zase pryč. Kompletně připraveno bylo den předem někdy kolem desáté večer.

Den D

Ráno před osmou sraz na místě a rychlá stavba stanů – stánek, převlékárna, registrace, prezentace Hudy. Najednou tam byli závodníci, čekali na čísla a my nestíhali. Což bylo naštěstí jen pár minutek a rozběhlo se to. Pak už šlo vše jak na drátkách, fotografům jsem ukazoval kde je chci, pořadatelům kde přesně budou stát na trati a co po nich budu chtít, zdravil se s běžeckými kamarády, koordinoval lidi, pomáhal připravovat vše možné a hlavně včas posílal lidi na trať, aby byli na místech v předstihu.

Zbývalo 20 minut do plánovaného startu a já si všiml, že fronta je stále hrozně dlouhá. Naštěstí rychlá reakce, okamžité udělání druhé registrace a v čas startu bylo po frontách. Za zdržení mohla špatně připravená registrace, špatně jsem vysvětlil Lukášovi, jak zapisovat a vydávat čísla a hrozně se to zdrželo. Už víme jak příští rok udělat, aby registrace byla plynulá. Start byl nakonec odložen jen o 20 minut. Na první ročník v normě.

Ani jsme se nenadáli a už přibíhali první závodníci. Sotva jsme se stihli v zázemí otočit a připravit pár věcí. Trochu mě překvapilo, že první jsou jiní běžci než byla má očekávání. Za chvíli jsem se dozvěděl. Z celkového počtu cca 180 běžců mi přibližně 10-15 minuli nejdůležitější odbočku, která vracela z kopce dolů na poslední kilometr. Já před startem oběma davům běžců řekl, že poslední kilometry jsou stejné jako ty první a myslel si, že to bude stačit. bohužel nestačilo a ta jedna šipka mi prostě chyběla. Stále mě to štve a hlavně mrzí. Protože třeba Jirka Csirik s Honzou Macounem a Jirkou Václavíkem skončili 2., 3. a 4. a přitom měli být na prvních třech místech. Všichni si tam zaběhli. To samé se stalo borcům na 7 km trati. Úplně jsem zapomněl, že jak běží člověk naplno, tak mozek nefunguje jako při výklusu. Měl jsem to čekat. Největší chyba a byla má. Bude mě štvát ještě dlouho…

Další kiks přišel s výsledky, vše v pohodě, čas od času špatné jméno, což se podchytilo a také umístění. Za umístění mohli zabloudění běžci, kteří nám přiběhli z druhé strany. Každopádně výsledky se zpětně daly po závodě dohromady ke vší spokojenosti. Že se nám vyhlášení trochu posunulo se dalo čekat. Co se ale už nedá vrátit je vyhlášení starších žen na 7 km trati. Omylem jsme na 3. místě vyhlásili paní, která doběhla mezi posledními. Nevíme jak se to stalo, ona totiž na fotkách nemá číslo a tak netušíme jestli ho náhodou nedala někomu jinému. Být na jejím místě, pro cenu bych si nešel, ale asi to viděla jinak. Tady beru chybu na naší straně, ale velkou roli tam také hrálo nedostatečné fair-play ze strany zmíněné závodnice.

Nebudu lhát, večer jsme celou akci pořádně zapili. Všichni organizátoři nadšení a šťastní, že se povedlo, ale já byl osobně dost mrzutý a naštvaný sám na sebe. Největší chyba a mohl jsem za ní já! Nedostatečné značení…

Co jsem zjistil zpětně, většina účastníků akce byla nadšená a těší se na další ročník. Já nejdřív hned po závodě říkal, že nic nebude, ale lidi jsou nadšení, pořadatelé do toho prý půjdou také a tak další ročník bude, jen ho asi uděláme v jiném termínu až bude tepleji. Z chyb jsme se poučili a napravíme je – značení, registrace výsledky a vyhlášení. Příští ročník bude bez chyb, už víme jak na něj. 😉

Po této zkušenosti ale vím, že pokud budu jako účastník na nějakém závodě a něco se protáhne nebo nebude fungovat, budu klidný a počkám si, protože vím co všechno se může na těhle malých akcích pokazit a tím rozbořit celý časový harmonogram.

Výsledky a další informace: http://www.taborskytrail.webnode.cz

Nakonec děkuji mým kamarádům, kteří pomáhali s celou akcí a bez nichž by nevznikla, Janě Šonkové, Štěpánovi Ulrichovi a Jáje Kratochvílové. Děkuji moc lidi. 😉

Dlouho to netrvalo a už jsou v mém botníku druhé boty od Salmingu. Rád bych podotkl, že nedostávám boty ani jiné vybavení zadarmo a nemám ani žádné speciální slevy. Salming prostě umí a já si ho okamžitě oblíbil. Koupil jsem loňský model Speed ve slevě a musím uznat, že se jedná o skvělou botu. Ve Speedech mám naběháno přes 200 km a cítím se tedy s botami dost sehraný na to ohodnotit je.

Po vybalení z krabice

Po vybalení z krabice

První výběh byl trochu rozpačitý, ale rychle jsme se spolu sžili. Pomalu je začínám brát z botníku častěji než SD2. chudinky se asi cítí trochu staře a zapomenutě. Co se mi na botě oproti SD2 hned zalíbilo, byla výška paty. Trochu nižší a co to udělá. Na noze sedí lépe a s příjemnějším pocitem. Za mě palec hore.

Poprvé na noze

Poprvé na noze

Poprvé na noze

Poprvé na noze

Poprvé na noze

Poprvé na noze

Jedná se o užší botu, v porovnání s objemovým modelem SD2 hodně úzkou. Miloš Škorpil o nich píše, že i přes jeho rozťáplou nohu s nimi nemá žádný problém, ale osobně bych je bral trochu širší. Já s šířkou lehký problém mám, noha je v nich moc stažená. Asi mám rozťáplější nohu než Miloš, a to nemám naběhán ani zlomek jeho kilometráže. Pro milovníky NB MT10 nebo MR20 bude šířka bot zklamáním. Dá se na ní zvyknout, ale i po více kilometrech se boty moc nerozšlápnou. Prakticky vůbec. Na fotografii je vidět, že špička jde více do špičata než u širokých SD2.

SD2 (cca 1000 km) a Speed (nové)

SD2 (cca 1000 km) a Speed (nové)

Co se týká tvrdosti bot, nelze jim nic vytknout. Ovšemže se boty nesrolují jako například Vivobarefooty, ale podrážka mi přijde dostatečně pružná a tím tedy i poddajná. Při došlapu na jakémkoliv terénu se cítím jistě. Mé Speedy mají něco k 250 km a oděr podrážky minimální. To u SD2 po 1000 km začínám trochu podrážku postrádat. Nějak netuším, jak v nich Miloš mohl naběhat 1500 km a stále mu podrážka vepředu vypadá jako nová. Asi máme každý naprosto jiný pohled na došlap přes přední část chodidla. 😉 Každopádně Speedy používám převážně k fartlekům, úsekům, rychlým tempům (někdy k 3:00/km) a čas od času k rychlejšímu dlouhému běhu 30-35 km. Vše zvládají na jedničku, ale asi nejvíc jim sedí rychlost. Jak taky jinak, že?

SD2 po 1000 km

SD2 po 1000 km

Podrážka drží lépe než u mých SD2

Podrážka drží lépe než u mých SD2 (lehce jiný materiál proti oděru – podle výrobce – je znát)

Svršek drží snad lépe než u SD2. U těch bylo třeba udělat s pomocí jehly a nitě domácí opravu, lehce se mi po cca 800 km začaly rozešívat zevnitř nad palcem. Chvilička s jehlou a botky fungují bez problémů dál. Speedy mají svršek udělaný trochu jinak a zatím to nevypadá, že by někde povolovaly nebo se objevovaly rozšití. Jak se říká: „Drží jak židovská víra.“

Svršek jako nový a spodek to samé

Svršek jako nový a spodek to samé

Úplně bych zapomněl na tkaničky. Nevím jak to v Salmingu dělají, ale umí je skvěle. Opět bezproblémově drží jen na jeden uzlík, ani by nepotřebovaly druhý pro jistotu. Ještě se mi nerozvázaly. Například ve Vivobarefootu by se od Salmingu mohli hodně naučit o tom, jak se dělá bota, která vydrží a nejsou s ní problémy.

A jsme na konci. Obrázky vypovídají o všem a k tomu pár mých osobních poznámek a plků. Stejně je musíte vyzkoušet sami. Ale ode mě mají v Salmingu velké plus. Salming běžecké boty „zatím“ dělat umí. Uvidíme co nám ukáží v budoucnosti. Víme jak se hodně značek změnilo. Ale to je vedlejší. Botky prostě super.