V první části byla popsána tak nějak cesta směr Nantes. V této se budu věnovat samotnému maratonu a zbytku dne po něm.
Neděle 15.4. – den maratonu
Spánek ze soboty byl celkem dobrý, na tvrdou zem si člověk rychle zvykne, zvuky spolubydlících mi nikdy nevadili, jen kdybych večer před spaním nevypil skoro litr nápojů ze šumivých tablet a nemusel v noci dvakrát vstávat. No co, stalo se, a i přes to byl spánek dostačující. Budík nám Veronika naplánovala na 6:20 a tak se také stalo. Po lehké snídani, která u mě znamená před maratonem vždy jen několik banánů, jsme vyrazili do města na expo zaregistrovat se. Samozřejmě v tramvajích opět načerno.
V expu tou dobou nebylo moc lidí, asi byli všichni poctivější než mi a zaregistrovali se předchozí dny. U registrace nastala jen jedna komplikace. Míra si zapomněl na pokoji konfirmační dopis s číslem. Naštěstí se nejednalo o žádný vážný problém, jen se zašlo ven a na vyvěšeném seznamu účastníků se dohledalo. Dostali jsme tašku plnou letáků, třetinku nějakého šampusu, houbičku na trať a ještě nějaké drobnosti. Hned poté jsme se šli převléci do šaten a odevzdat věci do úschovny. Jelikož nebylo nic moc pošasí, foukal studený vítr a bylo pod mrakem, rozhodování mezi šortkami a dlouhými šusťákovými kalhotami nebylo moc dlouhé, i mikina našla své uplatnění. Ve výběru bot mezi Vibram Fivefingers Speed a NB Minimus nakonec vyhrály NB. Veronika s sebou měla i českou vlajku, takže vyfotografování s ní před závodem byla nutnost.
Poté u mě zavládla předstartovní nervozita naplno. Přemýšlení nad tím, se kterým vodičem poběžím, kdy si vezmu hořčíkovou tabletu proti křečím, jestli mi bude stačit to krátké rozcvičení a jestli jsem to s tím oblečením nepřehnal. Mraky, které byly ještě před pár minutami na obloze, se někam ztratily, najednou bylo jasno a slunce krásně hřálo. Vítr ale nepřestával, a tak oblečení zůstalo. Po krátkém rozklusání a ješte jednou návštěvou záchodu jsem se přesunul na start. Nakonec jsem se rozhodl, že se budu držet vodičů, kteří běží na čas 3:45. Startovní koridor, který jim byl přidělený, byl úplně plný, ale hodně běžců přelézalo zábrany a tak bylo na místě následovat jejich příkladu. Mezi běžce se mi podařilo vecpat, ale bylo to jen tak tak. Nejvíc mi to připomínalo sardinky, bylo tam tolik lidí, že nešla ani protáhnout ruka s hodinkami před obličej abych se podíval na čas a připravil stopky. Ale díky lidem bylo alespoň teplo, možná až horko. Pak konečně zazněl startovní výstřel a dav se pohnul, dojít (o běhu nemůže být řeč) ke startovní čáře se mi podařilo přibližně za dvě minuty, pak už se dalo jakž takž běžet. Ale fotografie start popíší lépe.
Dobrovolníci, kteří běželi s nosítky na kolečku s postiženou/ným a při běhu se postupně střídali v jejich nesení
Tuto skupinu ani nevím jestli se mi podařilo předběhnout, vím jen, že se mi poštěstilo je zahlédnout a že běželi opravdu rychle. Běžců s postiženými se dalo zahlédnout vícero, ale tito byli nejvíce nápadní. Na následujících fotografiích je vyfocen celý dav běžců na startu.
Ve spoustě oficiálních fotografií ze startu se mi podařilo najít i pár detailnějších záběrů na všechny z naší malé skupiny.
Má maličkost v davu při startu
Míra a Veronika na startu
Byl to můj první takhle velký hromadný start a musím uznat, že jde o vynikající zkušenost. Je to prostě boj, který si vezme dost energie. Kdo nezažil, neví o čem mluvím. Po startu již probíhal závod stejně jako ten první. Tedy s jedním rozdílem, tentokrát se mi příprava i přes problémy vydařila, byl jsem připraven a věděl jsem do čeho jdu. V odstavcích níže popis mých pocitů a myšlenek při běhu. Přiznám se, že sledovat značení kilometrů jsem nějak nestíhal, takže zápisky jsou je u těch, které se mi podařilo stihnout zahlédnout.
1. km: Chvíli mi po výstřelu trvalo dostat se na start, nečekal jsem až takovou tlačenici. Kousek za první zatáčkou se probíhalo kolem občerstvovací stanice, říkal jsem si na co tam je, nikdo si pití nebral, ale víc energie jsem tomu nevěnoval, protože mi na startu celkem hodně utekli vodiči na 3:45, kousek za mnou už byl vodič 4:00. Za druhou zatáčkou se mi podařilo prohodit pár slov s Veronikou a hned jsem rychle pospíchal dopředu za vodiči. Divil jsem se Veronice, že běží tak rychle, ale to jen já běžel pomaleji než byl původní plán. Míru se mi nikde potkat nepodařilo.
5. km: Vodiče se mi podařilo úspěšně dohnat a v klidu si to za nimi vyklusávat. Tempo mi přišlo pohodové, takové dodržuji při tréninku ve středním tempu. Kousek za otočkou o 180° u řeky jsem zahlédl nejdřív Veroniku a pak i Mirka. Nějak jsem nad tím nepřemýšlel, protože už tu byla první občerstvovačka a já si rychle dal pár hltů vody. Kdyby mi utekli vodiči, zase bych musel vydat nějaké síly na jejich dobíhání. Takhle se mi dařilo držet se 25-30 m v chumlu běžců za nimi a bylo mi skvěle. Hlava vyčištěná, začal jsem se svou oblíbenou činností, pozorování lidí kolem (běžců i neběžců) a taky trochu okolí. Při probíhání uliček ve městě mi bylo chvílemi až horko. Snad jsem to oblečení nepřehnal…
10. km: Probíháme cílem a opět startem, už chápu proč tu občerstvovačku umístili kousek za start. Já moc neobeznámený s tratí závodu to předtím nevěděl, že se kolem ní ještě jednou poběží. Jeden malý kousek banánu, pár loků vody a zase se běží. Na nic jiného jsem neměl chuť ani pocity. V klidu si to běžel na okraji silnice a bylo mi dobře. Veroniku a Míru už jsem delší dobu neviděl.
11. km: Vbíháme na most. Dost silně na něm foukalo, cítil jsem to z boku, ale těžko říst jestli jsem se nepletl. Skupina kolem vodičů hrozně narostla a začalo v ní být nepříjemně, tak jsem to za mostem nevydržel a po krátkém sprintu změnil svou pozici z chumlu za vodiči pár metrů před nimi. Tolik místa najednou… Po ohlédnutí za mnou stěna těl. Nechápal jsem, jak v tom chumlu mohou ti lidé běžet. Po pár zatáčkách se běželo po nábřeží, na kterém byl dost ošklivý protivítr. No co, říkal jsem si, za chvíli se otočíme a x km poběžíme s větrem v zádech.
16. km: Třetí občerstvovací stanice před mostem, na který se vbíhalo na 11. km. Opět přišla řada jen na vodu. Na mostě byl krátký kopeček, ten byl v pohodě, ale ten vítr už ne. Málem mě zastavil, jak byl silný. Vypořádal jsem se s ním a na druhén straně mostu mi zvedli náladu diváci, volali: „Běž, Karle, běž!“ Jméno na závodním čísle má něco do sebe. Stále se mi běží lehce a už vím, že to oblečení chyba nebyla. Ten všudypřítomný vítr je dost studený.
19. km: Motám se kolem vodičů 3:45, ale tentokrát jsem v chumlu za nimi. Předběhli mě, když jsem si ulevoval za stromem. Ten dav nic moc, jako by ti lidi ještě přibyli. Vůbec se mi mezi nimi nelíbilo, tak jsem udělal běžecký přestupek, jeden běžec kvůli mě musel asi zpomalit, a vyskočil jsem na kraj chumlu, který se mi hned poté podařilo předběhnout a já se umístil opět pár metrů před vodiči. Pocity z běhu nádherné, až jsem se musel krotit abych nezrychloval. Naplánované zrychlení bylo až za půlkou, aby byla rychlejší než ta první. Již několik km je silný protivítr a půlka ne a ne se ukázat. Možá chápu ten chumel za vodiči.
22. km: Ani nevím kde ta půlka byla, nějak jsem jí prošvihl. Pokud vím dobře, byla u měření cedule 20. km, ale taky se mohu mílit. Každopádně sil stále dost a vodiči tak 100 m za mnou. Rozhodl jsem se, že na zrychlení je ideální doba. Předbíhal jsem jednoho běžce za druhým a snažil si udržovat konstantní tempo. Protivítr bohužel stále otravuje a musím uznat, že i dost zpomaluje a oslabuje.
24. km: Vbíhání na most, je to vlastně taková otočka. Za mostem by se už mělo pomalu točit zpět do města a protivítr by měl přestat otravovat život a trochu pomoct. Sil stále dost a udržování tempa není problém. Vodiče za sebou nikde nevidím. Ani Míru nikde, a to jsem ho všude vyhlížel, protože o stejných vodičích jako já včera mluvil.
25. km: Občerstvovací stanice za mostem. K mému údivu je vítr stále proti nám, jako by se schválně točil. Při přeběhu mostu byl vítr asi nejsilnější. Na občerstvovačce, kde mi opět přišel vhod kelímek s vodou a tři kousky sušené meruňky, mě dohnali mí vodiči. Nechápu jak se jim to podařilo. Nohy malinko ztěžkly, ale není to nic, s čím bych si neporadil. Předběhlo mě sice pár běžců, které jsem na nekolika posledních km předháněl, ale vůbec mi to nevadí. Do cíle daleko.
30. km: Na občerstvovaí stanici zase jen o vodě. Pocity všelijaké, jen o příjemných se nedá mluvit.Udělali se mi puchýře na levé noze. Vypadá to, že jsou pod celou přední částí chodidla. Že já si bral ty ponožky, moc zvyklý na ně nejsem a jestli se mi trochu posunuly na noze, bude to hlavní důvod puchýřů. Líbila se mi rychlost jednoho spoluběžce, tak proč mu nedělat chvíli společnost, že? Má rychlost není nic moc, to cítím, na 24. km byla o hodně vyšší. Takhle z toho čas pod 3:45 nebude.
32. km: Stále ještě s neznámým běžcem, tak nejak běžím pár metrů za ním. Jen pocity se z lehce nepříjemných změnily na úplná muka. Puchýře na levé noze praskly a začal pobolívat malíček na pravé noze, cítím také půchýř. Snažím se to nevnímat, ale moc to nejde. Už jen 10 km do cíle, to je jako z Obřan do Bílovic a zpátky. Jeden z mých kratších tréninků. I přes bolest se mi daří znovu zrychlit. Na posledních dvou kilometrech mě předběhlo hodně lidí, ale ty teď znovu nechávám za zády a najednou mi je naprosto báječně. Začal jsem se na všechny usmívat a opravdu si to užívat. Jen doufám, že ten úsměv nevypadal jako u šílence. I vítr už neotravuje život.
38. km: Na posledních pár km se mi podařilo krutě přepočítat. Už tak deset minut jsem si myslel, že do cíle je to jen pět kilometrů, ale ouha, bylo to sedm. Co se dá dělat, dobrá nálada je tu stále, i přes levou nohu a malíček na pravé. Stále předbíhám hodně běžců a vypadá to, že všichni nemůžou věřit svým očím. Ano, opravdu jsem to já, ten který před pár kilometry vypadal na umření! Hodinky mi ukazují cca minutu přes 3 hodiny. Už jen půlhodinka a je konec. Hurá! (Opravdu nchápu svůj mozek při maratonu.)
Posledních 5 km: Nevím proč, ale najednou skončilo značení. Asi aby lidé nevěděli, že jim zbývá celých pět km. Na jednom zúženém místě, před dvěma hodinami zde pískali policisté, na mě pořadatel něo křičí francouzsky. Netušíc vůbec co mluví jsem si vydedukoval, že asi říkal něco o dvou km do cíle. V hlavě mi proběhla zbývající trasa a ono by to mohlo sedět. Super! Jenže jsem se opět spletl, při vbíhání na most, za kterým je cíl, mi došlo, že tak lehké to nebude, všichni běžci ještě obíhaly celý blok budov. Takže nekřičel 2 km, ale 4! Co se dá dělat… Vzal jsem nabízený Redbull, vypil jeden lok, potlačil zvracení a roboticky pokračoval v pohybu. Předešlá radost byla ta tam a v mém obličeji se usídlilo utrpení. Už jen kousek, vpravo přes proluku cíl, jen oběhnout poslední budovu nějakého skladiště. Za jejím rohem překvapení, na posledních několika stech metrech opět protivítr. Bojuji o každý metr s větrem a v hlavě s nutkáním přejít do chůze (to už tam bylo poslední dva kilometry, teď se jen vystupňovalo). Hlavu ignoruji a vítr porážím tak, že běžím za rychlejším běžcem. Na posledních 200 m se dávám do sprintu a z posledních sil probíhám cílem. O mých pocitech dost vypovídá můj výraz.
Konečně v cíli
Konečně v cíli 2
Veronika v cíli
Míra v cíli
Říká se, že když už člověk nemůže, uběhne ještě jednou tolik. No, nevím, nebo spíš vím. Nevidím to tak optimisticky, prostě vím co mé tělo dokáže. Vydýchal jsem to, nechal si odštípnou čip z boty, dostal památeční medaili a šel do stanu pro další odměny. Tam se mi podařilo neplánovaně zdržet, tělo si chtělo na chvíli sednou a mělo hlad kombinovaný se žízní. Dobrých deset minut se mi tam podařilo pobýt při všelijakých pocitech od nejpříjemnějších po ty nejhorší. Vystál jsem si frontu pro odměny – tričko a vak s různými věcmi – a šel se vysprchovat a převléci.
Ve stanu s dobrotami se mi podařilo zdržet tak dlouho, že Míra i Veronika už byli dávno v cíli. Veroniku jsem totiž potkal u sprch. Za sprchy tedy dávám organizátorlm nedostatečnou, vše ostatní skvělé, ale sprchy ne. Jen pět sprch na několik tisíc lidí, to že byly smíšené mi nějak moc nevadilo, ale jejich počet ano. Navíc se nedá vůbec mluvit o teplé vodě. Pěkně mě to probralo. Míru jsme pak našli ve frontě před sprchami a jeli rovnou na kolej. Na naše doporučení přeložil sprchu až tam. Bohužel jsme se zapomněli vyfotit u cíli s medailemi na krku, ale co se dá dělat. Cestou na kolej na mě konečně dolehlo to, že jsem maraton běžel prakticky na lačno, udělalo se mi špatně. Naštěstí to pár skleniček vody a jídlo na koleji rychle spravilo, nic s čím bych si neporadil.
Zbytek dne byl už jen o relaxu a ne moc pohybu. Všichni byli s výkonem spokojení a tak nebylo co řešit. Ještě jsme odpoledne zajeli do Expa podívat se na první výsledky, Míry a Veroniky tam byly, papír s mým časem si někdo vzal na památku, takže jsem musel počkat do večera. Projeli se na lodi, proč také nevyužít atrakce pro maratonce zadarmo, že? Prohlédli si odpočinkový park v Nantes. Úžasné, jak byl čistý a udržovaný. Co se také divit, když se na noc jejich parky zavírají… A odpoledne zakončili v italské restauraci, já si dal pizzu a Veronika s Mírou italské speciality. Na koleji jsme si večer ještě povídali, ale brzy nás zmohla únava a šli jsme spát.
Nakonec ještě mé výsledky. Jelikož se s nimi nechci vypisovat, tak je sem vložím níže jako obrázek. První čas je reálný – to znamená od startovní čáry do cíle, přesně 42,195 km. Druhý ča je oficiální – od výstřelu do cíle, takže i s několikaminutovým náběhem na začátku, tedy více než maratonská vzdálenost. Třetí čas je na půlmaratonu – bohužel opět oficiální, takže pro reálný je třeba oděčíst ty cca 2 minuty. Do tabulek se zadává oficiální čas, což moc dobře nechápu, protože počítá i ten několikaminutový náběh na začátku.
Verniky čas: oficiální = 3:50:28, reálný = 3:48:54, 1/2M = 1:54:23. Míry čas: oficiální = 3:51:14, reálný = 3:49:38, 1/2M = 1:53:25. Oba dva běželi úžasně a Veronika i přes bolavé koleno zaběhla vynikající čas. Abych řekl pravdu, oba dva obdivuji, jsem rád za to, že jsem vás mohl poznat a doufám, že se ještě na hodně závodech potkáme.
Ještě aby ne, když máme úplně stejného koníčka, a to běhání maratonů. I když proti Veronice jsem absolutní máslo (o Mírovi se radši ani nezmiňovat). Veronika běží svůj 11. maraton, Míra 153. maraton a já teprve druhý, ale někdy se holt začít musí. Míra měl dorazit až večer letadlem do Nantes. Další hodinu se nám podařilo zdárně prokecat, až k času odjezdu naší zaplacené spolujízdy směr Nantes. Nic levnějšího než spolujízda se sehnat nedalo. Spolujízdy po Francii najdete 
