Tělo řeklo, já (konečně) poslechl…

Rozhodl jsem se poslechnout své tělo. Konečně. Od minulého léta mi říkalo abych zpomalil, zastavil, dal si pořádný oraz, nechal ho odpočinou… Nic, neposlouchal jsem, drtil kilometry dál co šlo, co tělo dalo, a výsledek se dostavil o pár protrápených měsíců později.

Mé půlroční martyrium se dá dohledat ve starších článcích, ale ve zkratce ho popíši. První problémy začaly koncem léta. Vypnula mi noha. Chvíli se táhlo (dobře, měsíc a půl není chvíle) a nakonec se mi podařilo rozběhat. Opět zpátky do tréninku rychle dohnat ztracený čas. Takový byl plán. Jenže mě pro změnu sundala chřipka. Skoro dva týdny mimo. Po chřipce opět návrat pomalý, tělo přetěžovat nechceš. Jenže co se nestalo, po prvních pár bězích se mě chytlo něco jako náběh na zánět plic (to si tak při prvním mrazu nevezmeš šátek přes ústa). Kašel se mě držel dlouho, po pravdě až do Vánoc. Všichni víme, jaké je trénovat s kašlem. Kdo neví, tak o ničem. Ždímání těla vážně zbytečné, že já radši neležel. Po Vánocích pokus o rychlý trénink pomocí fartleků. Naiva, jako by se dalo za necelých deset dní něco dohnat. Pochopitelně nevyšlo, Silvestrovský běh byl nejhorší ze všech mých účastí. Totální propadák. Na Nový rok po něm hned další závod, výsledek lepší, ale tělu neprospělo. Totální vyždímání ve dvou dnech při ne zcela ideálně doléčených průduškách zase vystavilo stopku. Na tři dny jsem musel lehnout. Nebudu to prodlužovat, když už se mi ke konci ledna podařilo dostat ze všech nemocí, chytla mě pro změnu po dvou týdnech běhu bez problémů na 5 dní noha. Netuším co jí bylo, ale dva dny jsem jí sotva tahal za sebou. Ta se dala do kupy, já odjel už úplně v pořádku (vážně mi to tak přišlo) na dovolenou, tam kvalitně po dlouhé době odtrénoval (2 týdny a v každém cca 140 km bez sebemenší bolístky nebo problému), vrátil se z ní, v klidu běhal. A co se nestalo? Začala bolet pravá noha stejně jako na konci léta (mimochodem jsme v současnosti). Taková divná neurčitá bolest, která znemožňuje běh. Krásný půlrok, že? Někomu to dojde hned, někomu později, jen tupce musíš praštit do hlavy. Nebo nohy.

Začátkem března jsem ukončil devátý rok běhání (doby kdy se věnuji hlavně běhu). Od roku 2012 se v tréninku snažím zlepšovat, přidávat, zrychlovat… Prostě hlavně kupředu. Nemoci přeběhávám (pokud mě úplně neskolí), spoustu zranění taktéž přeběháno (to byla možná (určitě!) blbost), tělo jsem vyždímal x-krát, když mělo odpočívat… Co vše mám k běhu kolem, nemá cenu zmiňovat, najdou se tací, kteří mají víc a v klidu zvládají. Přeji jim to, mé tělo má ale dost a odmítá dál podobný koloběh zvládat. Upřímně můžu říci, došlo mi to. Už vím co se mi neustálými bolestmi a nemocemi snažilo mé tělo říct. Nechtělo pokračovat, ale já neposlouchal…

Po dlouhém rozjímání padlo konečné rozhodnutí – na neurčito končím s nějakým těžším tréninkem, vyšší kilometráží a hlavně snahou si v běhu něco dokázat. Ani závodit nebudu (jestli si povolím účast, tak totálně bez ambic a nějakého tlaku). Vlastně můžu říci, že jednoduše končím s pokusem o výkonnostní běhání. Můj cíl pro příštích nevím kolik měsíců (možná déle) je se během jenom bavit. Určitě neskončím. Chci běhat málo, užívat si pohyb a hlavně si užívat tu hromadu času, kterou najednou mám. Například, konečně je čas a energie na jógu… 🙂

První místo za nejhorší běžeckou knihu vyhrává…

Důkaz, že jí vlastním

Miloš Škorpil a jeho nejnovější „pokus“ o knihu s názvem Štastný života běh: Zápisky ultraběžce.

Spousta lidí co mě zná ví, že Miloše a jeho přístup moc nemusím, ale slibuji, že tato krátká recenze bude plně objektivní. Jak jen recenze (trochu i soukromý názor) může být. A s klidem beru na svá bedra možnost, že mě jeho příznivci zaživa sežerou.

Kniha mi přišla již skoro před čtvrt rokem s dalšími dvěma – Jak utéct času a Vytrvalost (jsou naprosto úžasné). Tímto titulem se Zápisky honosit nemůžou. Vlastně jediný titul, který jsem knize schopný dát je – PROBOHA PROČ?!?!

Čekal jsem nějaký příběh, životní moudra, Milošovy klasické promluvy do duše… Já nevím, prostě něco podobného ostatním běžeckým knihám vydávaných v Mladé Frontě. Takové to, máme zajímavou osobnost, napíšeme něco o jejím životě, sepíšeme úspěchy, co právě dělá a nakonec z toho vezmeme nějaké ponaučení nebo alespoň silný závěr aby se čtenář okamžitě zvedl z gauče a šel se hýbat. (Knihu Lizzy Hawker prosím do tohoto seznamu nepočítám.) Myslím si, že Miloš by se na podobnou knihu dokázal zmoct. Něco naběhal, hodně proběhal a prostě ten příběh tam snad nějaký je, ne?

Miloš podle všeho vzal své staré deníky, namátkově z nich vybral zápisky, poskládal za sebe a bez nějaké větší úpravy je poslal do nakladatelství. Tam si řekli „Zas něco od Miloše…“ a prostě to vytiskli. Nikdo s alespoň špetkou kritiky v krvi by nikdy podobně světu literatury přece neublížil. I knihy Ivany Pilařové jsou proti tomuto skvostná literární díla, která mají děj a spád.

Zpátky ke knize. Nemá absolutně žádný děj. Ale vůbec! Jeden zápisek střídá druhý. Není u nich žádný úvod ani jiné podobné informace. Například najednou čteme, že Miloš běžel první ročník TMMTR (Transmoravsky Masochistický Terénní Běh) s dalšími asi 5 běžci (přesně si nepamatuji), že tento „závod“ vyhrál a bere to jako veliký uspěch. Jak by také nevyhrál, když tam bylo jen 6 lidí?! To bych se kousl taky, s málo soupeři se nejedná o problém. Pak jsme najednou na nějakém 100 km závodě v zahraničí, opět bez nějakých přesnějších údajů a informací. Pokračujeme najednou Spartathlonem, který je hodně odfláknutý, a tak dále. Kapitoly takto v knize po sobě nejdou, ale pro představuje se jedná o naprosto přesný popis chronologie knihy.

Na většině závodů měl (na tehdejší dobu a soupeře) naprosto průměrné výsledky, ale aby nevypadal jako nýmand, vždy si v zápisku našel nějaký důvod, proč neběžel naplno nebo proč závod pojal jako trénink. Tu bylo horko, tam měl po nějakých závodech, tehdy zas před závodem… Nikdy nenapsal větu typu: Moje příprava stála za nic a podle toho vypadal i výsledek. Prostě běhám tužku (ale nepřiznám si to). Dokonce i u Spartathlonu si našel výmluvu, proč mu nevyšel v lepším čase. Prý chvíli před ním běžel TMMTR a tam se oddělal. Co má pak říkat Radek B. s jeho počtem závodů a tréninkem? Jo, on vlastně nemusí, on na rozdíl od Miloše vyhrává nebo se neskutečně dobře umisťuje. Z knihy jsem si odnesl hlavně to, že kdykoliv Miloš běžel závod s více účastníky než 10, výsledek nestál za nic. Celkově jeho výsledky u závodů nad 10 km jsou spíš průměrné. Kdyby měl alespoň trochu sebereflexe a zpětně si to přiznal. Ale ne, Miloš je přeci český běžecký bůh, na kterého se nesahá… (Blicí smajlík a odplivnutí!!!)

Celkově mi přijde, že Miloš prodává sám sebe. Nejde o výkony, ale prostě o zviditelnění. Koho zajímá nějaký oběh ČR, když se přitom vozil autem a přespával v penzionech? To samé jeho jiné všelijaké běhy a přeběhy. O nějakých veslařských rekordech vůbec nemluvím, nějak jsem nepobral co v knize dělají. Prostě kniha zklamala…

Přiznám se, spoustu míst v knize jsem přeskákal, prostě se pro nudu a nezajímavost nedala číst. Ani posledních x stránek interview s Milošem se nedalo. I ten rozhovor se neskutečně vleče. „Přečtení“ mi trvalo opravdu dlouho (člověk rychle usne, když čte večer v posteli) a čas strávený nad knihou považuji za opravdu ztracený. Miloši, dlužíš mi x hodin života! Výše jsem psal, že jiné knihy člověka neskutečně motivují. No, tak tato dělá pravý opak.

Pokud opravdu chcete vyhodit své peníze, rychle do knihkupectví a jeden výtisk si kupte. Ale kvaltem, je spousta lidí, kteří potřebují podložky pod klavír a tato kniha by se mohla hodit. V této funkci bude mít nedocenitelnou hodnotu. Jinak prosím ruce pryč. Vážně co nejdál to jde! Kupte si radši knihu od Ivanky, ta alespoň umí oproti Milošovi psát a člověk se něco dozví. Proč knihu vlastně mám a rituálně jí nespálím? Chyběla by mi do sbírky…

Silvestrák Jistebnice a Nový rok

Než napíši krátce, opravdu krátce, pár řádků o proběhlých závodech na sklonku roku a začátkem roku nového, nejdřív pár slov, co oběma závodům předcházelo.

Podzim začal běžeckým zraněním, nebudu se opakovat, lze přečíst pár příspěvků zpět. Po jeho zdárném doléčení snaha o běh, ale tu hned v zárodku po asi dvou až třech týdnech zarazil náběh na chřipku (tělu prostě chybělo běhání v tom přechodu z léta do podzimu)  a pro běhání bylo na dalších cca 14 dní veto. Chřipka zdárně vyléčena, trénink se ani nestihl pořádně rozběhnout a podařila se kardinální chyba. V polovině listopadu jsem si jeden večerní běh nevzal šátek přes ústa a bylo hotovo. To víte, tempový běh v cca mínus 5-7°C nebyl dobrý nápad bez ochrany úst. Prochladly mi průdušky a malér na světě. Léčil jsem je od poloviny listopadu vlastně až do konce prvního týdne v lednu. Mezitím se několikrát uklidnily a já se snažil běhat. Váha daleko od ideální. Na Silvestra a Nový rok byly v klidu a nechali mě běhat, ale asi musí být jasné, že forma nebyla nic moc…

Silvestrovský běh Jistebnice

Krátce jedním slovem? Katastrofa! A delší verze? Kdyby se nejednalo o mou tradici, letos bych vynechal. Věda, že forma prostě není. Ale já musel jet, tradice se musí dodržovat.

Před závodem pohoda kecání s kamarády o všem možné a nemožném. Nejvíc o zdraví a všelijakých bolístkách, které znemožňují běhat a hlavně nějaký systematický trénink. Kdo to ještě neví, zdravý běžec je hrozná vzácnost. Jinak se jedná o spolek totálně rozpadajících se lidí.

Po příjemném rozběhání a protočení nohou pár rychlejšími rovinkami se šlo na start. Osobně jsem byl nervóznější než obvykle. Vždyť jsem od konce července nestál na startu žádného závodu! Vyběhlo se pěkně zostra. zkusil jsem běžet na čele, ale po přibližně kilometru mi došlo, že dnes vážně není můj den. Tempo, které bych v minulosti bral jako rozehřívací, se mi najednou zdálo neudržitelné. Na začátku! Hotovo! Najednou jsem byl čtvrtý a kluci přede mnou nevypadali nějak strhaně. Navíc od pohledu všichni v mé kategorii. V kopci na cca čtvrtém kilometru mě ještě dal Zdeněk Tomeček a bylo vymalováno. Jenže pohroma pokračovala. Hned v následném klesání mě dal úplně neznámý běžec (dokonce s podle mě velmi neběžeckou postavou) a v klidu si to štrádoval pryč. Aby nebylo málo, ještě před zatáčkou na cca šestém kilometru mě doběhl Korous z Táborského triatlonu a bylo. Dál nikdo v dohledu. Naštěstí!

Na startu

Začal mi odbíhat v následných kopcích. Jemu se nohy točily, mě ne. Při vyběhnutí na nejvyšší vrstevnici mi došlo, že závod už je pasé a prostě jsem se začal kochat okolím. Po cca 3 týdnech na slunci a dechberoucí zmrzlou nádherou kolem. Led pod nohami se dal ignorovat a já se prostě kochal. Ne, že bych nemakal. Jel jsem jak lokomotiva, ale až na zvukový efekt nic moc. Druhá půlka byla prostě kochací. Dva kilometry před cílem se mi vzadu čas od času objevil nějaký běžec, ale tempo měl shodné jako mé, takže pohoda. V cílové rovince žádný spěch, trochu jsem i zpomalil a bylo mi už všechno jedno.

V cíli už o nic nešlo

Nebudu zdržovat, doběhl jsem sedmý a letos mě dali i kluci, kteří mě normálně neviděli nikde jinde než na startu. Osobní ostuda. Čas na těch cca 14,3 km 57m 59s. Bída nad bídu. Co mě pak dodělalo byly výsledky. O umístění nešlo, ale o časy. První byl nějaký kluk z Třeboně s časem lehce nad 54 minut. Já vloni doběhl za 53:33 a až na třetím místě! Konečně byl zase jednou rok bez rychlých běžců a já musím být úplně mimo formu. Prostě klasika. Toť vše k zakončení roku, příští snad bude běžecky úspěšnější.

Novoroční běh kolem Sídliště nad Lužnicí

Ve zkratce k silvestru – hromada lidí u mě doma (protočilo se snad až 25, nevím, nejsem si jistý), zábava veliká, hrozně jídla, moc jsem nepil a konec až v půl páté ráno! Spánek dost roztržitý, no nic moc.

Ještě dvě hodiny před závodem jsem nevěděl zda půjdu – únava. Jenže start přibližně 300 metrů od mého nynějšího bydliště, takže povinnost. Na místě spousta lidí ze včerejší Jistebnice, triatlonisti už se rozběhávali, my ostatní hlavně kecali a byli rádi, že žijeme. Hlavně byla sranda. Nový rok jak má být, aji s trochou závodění.

Závod samotný byl celkem rychlý. To víte, pět km netrvá moc dlouho. Na startu jsem za to vzal a prostě si běžel na pohodu. Po včerejších 14 km (kdy mi moc do smíchu nebylo) a dlouhé noci se mi ale běželo dobře. Ani obsah žaludku nechtěl ven, což mě mile překvapilo. Když jsem i po dvou kilometrech byl stále v čele, překvapilo mě to. Hned za mnou byl tedy Vojta Vacek z triatlonu Tábor, ale za ním obrovská mezera. Na půlce se na mě dotáhl a běžel těsně za mnou. To se běží, když předchozí den běžel jenom šestku… Nohy měl lépe roztočené než já. a ne jenom roztočené, i lépe natrénováno.

Start

Přibližně kilometr a půl před cílem byl Vojtův trenér. Zařadil se za nás a povzbuzoval Vojtu slovy: „Jsi na tom líp!“, „Dojde mu!“, „Cíl je tvůj!“, „Běž si svoje a na něj se neohlížej!“ Jak by se taky ohlížel, když jsem byl před ním, že. Po pár set metrech se odpojil a zatímco my obíhali dlouhou zatáčku, on si naběhl. Do cíle zbývalo cca 500 metrů, my s Vojtou běželi z plna sil a on vedle nás. Hned začal: „Teď to zkus! Už vadne!“ Vojta vážně zkusil, což Michal hned doplnil hláškou „Drž to, zlomíš ho!“ To tak, zase jsem za to vzal a dostal se před něj, což tedy překvapilo oba. 😀 Ještě cca 200 metrů do cíle v předposlední zatáčce stále první, jenže pak mě Vojta za obrovského podporování Michala (a s mou přímou demoticvací) vzal, finiše podle všeho trénuje, a utekl mi. Jako by měl v nohách dynamit – krásný finiš! Mým nohám prostě najednou došla šťáva. Cílová rovinka byla jeho a já si doběhl do cíle v čase 18m 14s (5100 m), pět vteřin za Vojtou.

Předposlední zatáčka

Vítězství Vojtovi přeji, tvrdě si ho vydřel, ale k chování trenéra nevím jak se postavit. Smí se vůbec něco podobného? Táhnout svého svěřence do cíle nejen slovně, ale dělat mu vlastně i dá se říci vodiče? Podle mě dost nesportovní a hlavně nefér. Nevím, pokud někdo ví jako to je, prosím o koment. 😉

No nic, stalo se, prohrál jsem s Vojtou, ne trenérem, a jede se dál. Druhé místo také pěkné, navíc mě potěšila průměrka 3:36/km (jsem myslel, že takové rychlosti nejsem momentálně schopný). Na začátek roku paráda. Sice mě naštvalo, že mě Vojta dal, loni mě na závodech také ani neviděl, ale s mým podzimem to beru sportovně. Jarní sezóna bude moje! Až do poloviny března pouze trénink, žádné závody. 🙂

2016 v běhu bylo – 2017 bude

Co napsat k roku již minulému roku 2016? Předem řeknu, že moc pozitivního se z hlediska běhu neudálo. Rok předtím mě provázela stagnace a plán byl na její poražení a trochu zlepšování. Bohužel rok 2016 patřil opět stagnaci následovanou podzimním zhoršením se zraněním. Prostě samá pozitiva a žádné novinky. Teď trochu podrobněji.

Plán byl pokusit se na maraton pod 2h40m a s ním si pokud možno zlepšit časy na všech kratších tratích. Hned z jara jsem se vrhl do tréninku podle připraveného plánu, jenž vrcholil květnovým PIMem v Praze. Až do půlky února šlo vše podle plánu, ale pak mi začal stávkovat žaludek a jen málo tréninků se mi podařilo odběhnout podle plánu. Nejvíc mě mrzely tréninky rychlosti, které mi prostě nevycházely vůbec.

Prvním testem, jestli jde příprava dobře, bylo vyzkoušení rychlosti začátkem března na Kbelské desítce. Věřil jsem si na čas pod 34 minut, i trénink na něm byl situovaný. Bohužel mě značně překvapila trať, spatně jsem si rozložil síly a vysněný čas se mi nepodařilo zahlédnout ani z okna. Alespoň se mi povedl osobák o nějaké vteřiny a pod 35 bylo. Kbely mě naštvaly, takže došlo hned na hledání náhrady. Volba padla koncem března na Vaší ligu – Hamr, který se jako poslední až do podzimu startoval dopoledne. Konkurence moc nepřijela, trať pěkná, ale po Kbelech jsem byl v nějaké únavě, tak jsem alespoň doufal v čas pod 35 minut, který se se štěstím podařil. Stačil i na druhé místo celkově.

Dál v plánu moc závodů před maratonem nebylo. Hamr byl neplánovaný, až tak, že jen po dnu volna mě po něm čekal závod doma Kolem Harrachovky. Každoroční velikonoční tradice. Totálně bez ambic se mi nějakým záhadným způsobem podařilo všem utéct a vyhrát. Po dlouhé době vítězství zpět doma v Táboře. 🙂 Pak před maratonem už jenom 25 km kolem Hluboké, kde jsem chtěl vyzkoušet maratonské tempo. Nic víc, nic míň se od závodu něčekalo. Vůbec se nepodařilo, žaludek nespolupracoval (dokonce do křoví jsem musel) a jen jsem to nějak doběhl. PIM o tři týdny později dopadl podobně, vlastně jako přes kopírák, až na to, že byl o trochu delší. Po půlce mi došlo, že na plánovaný čas nemám, tak už jenom doklusání…

Zklamání za zklamáním. Motivace na nule, prostě o ničem. Po maratonu dovolená, na ní se mi podařilo přibrat, běh byl těžkopádný… no žádná sláva. S motivací šílené boje.

Totálně bez motivace jsem se přihlásil na 6 h běh ve Stromovce koncem května. Hlavní cíl byl rozhýbat organismus zpět k ideální váze, na kterou je tělo zvyklé. Zázračně se mi podařilo umístit, i přes výsledek o hodně nižší oproti očekávání. Ale organizace a běh krásné, asi se budu vracet. Krátce po stromovce opět každoroční Vlast (která mi 2017 nevyjde kvůli svědkovským povinnostem), kde mě převálcovali staří muži severu, jak jim říkám, a bral jsem až pátý flek. Naštěstí stačil na kategorii. 🙂

Vůbec nebyla chuť na závodění, ale na konci června jsem na místní pouťáky u Tábora prostě musel. Vyhrál jsem si krátkého Radimovického Koňáka (už podruhé, snad se 2017 povede hattrick) a tři dny po něm první ročník Boreckého běhu v Plané nad Lužnicí. Hřebínek mi trochu vyrostl a bylo třeba ho opět srazit. Postarali se o to vrchaři v Sedleci-Prčici. Prvně v životě pokus běhu do vrchu a nehorázný klepec (i od hodně starších běžců). Tento typ běhu není pro mě…

Následoval už prakticky poslední závod roku – 24h v Kladně. Rychlost v nohách nic moc, vytrvalost jsem cítil a dost jsem si věřil. Ale u nevyzkoušeného doporučuji nikdy nedělat plány na předpokládaný výsledek. Totálně mě tento typ okruhového závodu rozsekal, zradila hlava, a byl jsem rád za trapných 161 km. Nějak moc dlouhé točení na mě, zlatých 6 hodin.

Kladno jsem původně bral jenom jako trénink vytrvalosti, ale nakonec bylo posledním závodem. Chtěl jsem běžel na konci září ve Splitu Dalmacija ultratrail, ale na dovolené v Rakousku jsem si podle všeho na ferratách odrasil nohy, což později vedlo k dluhodobějším problémům. Běh ani podobné vůbec nešlo. Podrobněji zde, nemá cenu se opakovat. Prostě jsem neběhal a vše šlo ještě více do kopru.

A přišel konec roku – Silvestrák v Jistebnici. Každoročně se mi na něm daří, ale letos po zranění na podzim, které následovala krátká chřipka a v závěsu po ní problém s průduškami, se žádný extra výsledek čekat nedal. Sice jsem doufal, ale bohužel. Nejhorší čas za všechny mé účasti a i umístění. Víc k závodu v pozdějším reportu. Ale aspoň se mi podařilo spravit si chuť na Nový rok při 5 km kolem Sídliště nad Lužnicí. Sice nakonec druhý, ale až v cílové rovince. Rok 2017 začal bednou. O průběhu opět v reportu.

Tolik k roku 2016, který ke mě vůbec nebyl příznivý. Lehce jsem uvažoval nad trenérem, ten by mě mohl někam posunout, ale došlo mi, že se mi za něj nechce platit. Snad se mi letos podaří smůlu zlomit a nějaké výsledky budou.

Rok 2016 řečí čísel a grafů:

  • Celkově naběháno – 4130 km (i přes zranění o cca 400 km víc než rok předtím)
  • Průměr za měsíc – 344 km
  • Závodních kilometrů – 391,1 km

Graf z Dailymile na němž je krásně vidět výpadek a pak i snaha o návrat před Silvestrem. 🙂

Jak dopadly mé sny a touhy (plány) na 2016:

  • Konečně maraton pod 2:40 (trénink připravený je). – Nesplněno. Viz. výše.
  • Uspořádat vlastní běžecký závod (již je v běhu a pracuje se na něm 🙂 ) – Splněno. Táborský trail (2017 nový název – Táborský půlmaraton).
  • Více se zapojit do běžecké komunity. – Řekl bych že nesplněno. Od srpna stagnace…
  • Více cestování, jak na závody, tak relaxovat, a hlavně navštěvovat kamarády. – Splněno. 🙂

Co mě v roce 2016 nadchlo kromě bodů výše:

  • Dařilo se v práci a hlavně mě to v ní baví.
  • Uspořádání závodu. Opakuji se, ale dělání charity mě prostě bavilo.
  • Super dovolená v Rakousku.

Sny a touhy (plány) na 2017:

  • Pokud možno nepřestat běhat a výkonnostně se vrátit a snad i zlepšit nějaké osobáky.
  • Podruhé zorganizovat závod a tentokrát úplně bez chyb.
  • Více cestovat a navštěvovat běžecké kamarády.

Průběh třídenního půstu

A plate, fork and knife

Měsíc bolesti nohy uběhl a s ním spojené nesportování taktéž. Prakticky celou dobu bez běhu. Plně jsem cítil, jak se mi organismus zpomaluje a lehounce přibírám. Nemám doma váhu, ale za ty roky v běhu (tréninku) už umím odhadovat každých pár gramů. Jelikož noha znemožnila běhání, strávil jsem z něj spoustu času v bazénu, tedy ve studené vodě a ta, jak je známo, nakopne organismus k lehkému ukládání ochranné vrstvy – tuků. Doma a vlastně všude se sprchuji od poloviny léta studenou vodou, takže další plus pro tepelnou izolaci. Sprchování studenou provádím ze zdravotních důvodů, takové lehčí otužování.

Ke všemu výše zmíněnému přibily dva víkendy, které proběhly v lehkém alkoholovém opojení. Párty se prostě malinko zvrhly a s tělem pěkně pohnuly. Vždy až do úterý byly v těle pocity, které se mi moc nelíbily.

Prostě jsem se rozhodl restartovat tělo půstem. Již před pár lety, tehdá ještě na vysoké, proběhl pokus s týdenním půstem. Proběhl celkem bez problémů a přesně jak popisovaly všechny zdroje, ke kterým se mi podařilo před pokusem dostat. První den pohoda, druhý den šílený hlaďák, třetí den najednou příval energie a chutě zmizely, čtvrtý stále dost energie s lehce sníženou pozorností (nedoporučuje se řídit) a pátý den stejný jako čtvrtý. Šestý den mi už přišlo zbytečné pokračovat, protože tělo se vyčistilo přímo ukázkově, tak jsem už pomalu najel na jídlo. Dále v průběhu let jednodenní půsty, někdy i nedobrovolné. 😀 Jenže už déle žádný neproběhl.

Tentokrát mi přišel vhodný půst třídenní. Musím přeci jenom fungovat v práci a k tomu lehce sportovat. Lehký klus mi přišel vhodný pro lepší pročistění organismu. Vím, že by se při půstu měly namáhavé činnosti omezovat, ale nejsem přeci žádné béčko, ne? Jako startovní večer jsem zvolil neděli večer po proběhlém namáhavějším víkendu s kamarády a vínem.

Zahájení – neděle večer

O neděli se snad ani nedá nic psát. Dal jsem si někdy v šest večer večeři a poté už nic nejedl. Takový normální večer. Sranda začne až někdy zítra odpoledne.

Před večeří jsem si koupil čistící čaj, který mám v plánu během půstu pít. Že je to chyba mi došlo naštěstí během prvních hodin půstu.

Na půst se přímo neskutečně těším, tělo je po proběhlém víkendu značně rozhozené. Jako by ani nebylo moje. Cítím se jakoby nateklý, přesnější je slovo nakynutý.

Další jídlo až ve čtvrtek ráno.

Přepis mých skromných poznatků:

Den první – pondělí

  • 5:45 – Po dvou týdnech opět ranní tibeťani. Ani nevím proč jsem s nimi přestal. Chyběli mi.
  • 6:30 – Normálně doba, kdy si dávám první jídlo dne – vždy ve všední dny jde o bílý kyselý jogurt. Dnes jen první čistící čaj od Teekanne. Chutná mi.
  • 8:20 – Dostavily se první pocity hladu. Tělo si možná začíná uvědomovat, že se tržim na pár dní změní.
  • 10:20 – Po druhé čaji je s čajem konec. Na internetu se mi podařilo nalézt informace, že se čaj při půstu nesmí. Zabraňuje totiž základní myšlence půstu. V čaji jsou různé minerály, vitamíny a silice, které nechávají střeva aktivní. To při půstu nechceme. Cíl je zastavení činnosti střev aby se energie normálně potřebná na trávení přesunula na opravu organismu.
  • 16:00 – Den v práci bez problémů. Dostavují se první pocity lehkého hladu.
  • 18:00 – Naplánovaná masáž u klientky. Nedalo se jinak, objednaná masáž musí proběhnout. Půst nepůst. Energie v pohodě.
  • 19:40 – Po masáži první postní běh (zajímavé spojení).Jen lehoučký klus, i přes to, že energie je stále nadbytek. Hlad jen ze začátku, pak ho ubil adrenalin.

Zítřek bude ten pocitově zajímavý den.

Den druhý – úterý

  • 5:20 – Budík nebyl třeba, podařilo se vstát dlouho před ním. Tělo má více energie. Alespoň něco funguje. Ranní cvičení tiběťanů bez nejmenších problémů.
  • 9:00 – Hlad se zatím nedostavil. Ani chutě. Nějak je ani nečekám. (Jak jsem byl naivní!!!)
  • 11:15 – Dostavily se pocity lehké otupělosti. Nohy jako by nebyly moje, jsou takové lehké a bez energie. Asi právě začíná ta pravá zábava.
  • 15:00 – Chutě jsou zpět. Nejraději bych cestou domů koupil celé grilované kuře s deseti rohlíky a vše to spláskal na posezení. Samozřejmě se udržím…
  • 16:30 – Únava. Jelikož mám zkušenosti z běhání, vím, že se jedná o hypoglykémii = organismu chybí cukry a nestíhá se s tím vyrovnávat. Vyjít dvě patra do bytu byla celkem slušná zábava,
  • 17:50 – Už po běhu. Byl to přímo spirituální zážitek. Již od první metrů se mi nechtělo, hrozná únava. Tak první dvě třetiny hrozné, celé v hypo stavu. Ale poslední dva kilometry se najednou energie vrátila. A ano, jen kilometrů. I tak to pro mě bylo psychicky jak třicet. Teď mě čeká sauna, zajímá mě, jak jí zvládnu.
  • 21:15 – Žiju! Jen sranda. Sauna naprosto v klidu. Ještě víc než normálně. Vůbec se mi totiž nedařilo zahřát tělo. Poslední sauna byla skoro dvacet minut dlouhá a na konci mi kamarád poklepal na rameno, že už jdeme a úplně se lekl, jak jsem studený. No, bylo mi příjemně, o tom žádná.

Den třetí – středa

  • 5:00 – Jsem vyspaný. Na to, že se mi podařilo vzbudit ve čtyři a už jsem nezabral, tak překvapení.
  • 5:30 – Ranní tibeťani a následné cvičení namáhavější než jindy. Po každém cviku byla třeba chvilička na vydýchání. Výbušná síla nějak zmizela. No nic, směr ranní předpracovní bazén.
  • 7:20 – Tak bazén naprosto v pohodě. Pořádně mě probudil. Plavání bylo krásné, přímo jsem se ve vodě vznášel. Lehoučký jako dlouho ne.
  • 8:30 – Tak dnes energie naprosto neskutečná. Přímo jí překypuji. Po ani sebemenší malátnosti žádná stopa.
  • 11:00 – Asi zabiju kolegu! Vezmu sešívačku a… On si z domova přinesl vepřo-knedlo-zelo! Neskutečná vůně. Málem mě dostal. Pomalu jsem chtěl sníst i desku od stolu.
  • 17:00 – Až na malý psychicky náročný kiks během doby obědů proběhl den naprosto skvěle. Energie jako by ještě přibilo.
  • 18:00 – Běh stejně dlouhý jako včera. Po hypoglykémii ani stopa. Jak já říkám – užívačka.
  • 20:00 – Přiznám se – těším se na jídlo.

Návratový den – čtvrtek

  • 1:40 – Ano, vážně je před druhou ranní! Organismus se zbláznil. Jako by vůbec nepotřeboval spánek. 4 hodiny spánku! Po psychické stránce nic moc pocit. Na usnutí vyzkoušeno snad vše. Nefungovalo nic, smůla. No… četl jsem si.
  • 4:30 – Vážně se mi nepodařilo zabrat. Ani četba nepomohla. A ta normálně funguje stoprocentně.
  • 5:25 – Energie na ranní cvičení prakticky žádná. Přemohl jsem se a s přestávkami odcvičil svou klasickou sestavu. Ale úsilí to dalo hodně.
  • 6:30 – Nevydržel jsem déle a už vařím. Přinesl jsem si kvůli tomu do práce paříci nástavec na hrnec. Dvě brambory, půlka cibule a jedno rajče.
  • 7:00 – Konečně po jídle! 🙂 Přiznám se, že očekávání byla větší. Nějaký extrémní výbuch chutí, jaký se mi podařilo zažít před lety po půstu, se nekonal. Ale i tak naprosto vynikající.
  • 8:10 – Ve střevech mi snad pochodují permoníci. Zvláštní věci se tam dole dějí. Zajímá mě, jestli mě ta pařená zelenina prožene, jak se všude na internetu píše. Údajně by měl přijít pročisťující průjem.
  • 13:30 – Tak nic. Zelenina mě neprohnala. Už pomalu najíždím na normální režim. Ani po indickém čištění střev jsem se doporučeného režimu (až na první jídlo) nedržel.

Půst mi začal v neděli kolem sedmé hodiny večer a skončil ve čtvrtek v sedm ráno. Celou dobu se mi dařilo pít pouze čistou vodu. Celkem se mi podařilo 74 hodin bez jídla. Započítal jsem i těch pár hodin na čaji první den.

Správný návrat k normální stravě by podle teorie měl trvat stejně dlouho jako půst. V momentálním případě tedy 3 dny. Nepovedlo se. Čekal jsem všelijaké problémy, ale žádné se nedostavily. Střeva spokojená. Tělo nějak neprojevovalo potřebu být tři dny na pařené zelenině.

Půst splnil co jsem potřeboval a chtěl. Zmizela oteklost, navrátila se energie a chuť k běhu. Malý bonus byl, že jsem i lehce shodil. Podle všeho na tuku. Se vším spokojenost. Podobný detox můžu jenom doporučit. Ale bez načtení informací předem se do něj nepouštět.

V plánu mám každé dva až tři týdny jednodenní půst. Jen víc dobrých věcí pro organismus.

Kraul s Totálním plaváním

aneb jak se naučit plavat jako ryba.

Neběháš… Plaveš!

V předchozím příspěvku byly k přečtení informace o mých běžeckých problémech tento podzim. Jednoduše – noha špatná, běhat nejde. Konečně přišla ta chvíle se také věnovat jinému sportu než jen tomu urychlenému pokládání jedné nohy před druhou. A jasně, že když noha bolí často i v klidu, nepůjde člověk hrát basketbal nebo třeba vyzkoušet jumping. Na cyklistiku se bohužel dost ochladilo a navíc mi už kolo leželo před měsíc ve sklepě s píchlou gumou. Lenost ho opravit mě prostě vyhnala do bazénu.

Vždy, když se mě někdo zeptal proč dělám jen ten běh, proč nedělám triatlon, odpověděl jsem, že plavání není pro mě. Hned se zadýchám a poměrně brzy jde mé tělo ke dnu. Hlavní výmluva nebyla cyklistika a nebo neschopnost si celé roky koupit silničku, vždy za mou neúčast při triatlonech mohlo plavání. Ono se není čemu divit, stále si živě pamatuji křeče do celého těla po vylezení z vody během mé zatím jediné účasti na triatlonu v Sudoměřicích. A tam se plave pouze 400 metrů! Prostě od té doby plavání fuj.

Jenže s bolavou nohou člověk přehodnocuje. Bazén pro mě najednou byl jasnou volbou. Noha v něm nebolela a k tomu se mi posílily svaly těla, o kterých jsem dlouho nevěděl, že je vůbec mám. První bazén byl úplně povznášející /proběhl totiž po skoro týdnu bez pohybu). Střídal jsem při něm prsa s kraulem po cca 200 metrech. Ke konci té hodiny mi došlo, že mnou opomíjené plavání je šíleně zábavné. Sice mě bolely hrozně svaly na břiše a ramena, ale to k tomu patří. Že jsem se nemohl dočkat další návštěvy bazénu.

Voda se mi dostává pod kůži

14741870_1057771174341197_1475225258_nDalší návštěva bazénu už byla lepší a tak to stále pokračovalo. Týdně minimálně třikrát do bazénu a naplavat vždy celkem i přes 6 kilometrů. Nejen bazénu, ale i různé rybníky, nádrže, pískovny a podobně. Rozhodl jsem se zaměřit na kraul, můj dříve nejneoblíbenější styl. To bych nebyl já, abych nezačal googlit a zjišťovat jak se má správně plavat. Od dušana z DM (párkrát o tom postoval) jsem věděl, že existuje nějaká knížka o novém stylu, který se běžně nevyučuje. Našel jsem si jí a hned objednal. Jedná se o knihu Plavání Total Immersion od Terry Laughlina. Moc mi pomohla pochopit vodu, jak lépe plavat a jak si kraul více užívat. Najednou mi nedělalo problém zaplavat s minimálními přestávkami kilometr kraulem. Prostě jsem se nepral s vodou jako dřív, ale spíš jí hladce proplouval. Ale stále jsem cítil, že tomu něco chybí a hledal jsem jak se ještě více zlepšit.

Nová metoda (pro mě určitě)

Po navštívení několika stránek, které mi naprosto nic nepřinesly, jsem se dostal na Stránky Totálního plavání (přes google nějak do jejich uzavřených diskuzí). Pročetl jsem je a došlo mi, že bez nějakého kurzu se dále neposunu. I Renča (a ta o plavání něco ví) byla stejného názoru. Navíc vím, že tímto kurzem také prošla. Tož jsem se k Tomáši Vojtěchovskému na kurz také přihlásil. Sice mi nevyšel z důvodu obsazenosti mou zvolený termín, ale posunutí o týden mi nějak moc nevadilo. Hrozně jsem se těšil.

Kurz se platí dopředu, což je dnes normální. Po platbě mi Tomáš poslal výukové video s metodou Total Immersion abych si teorii nastudoval předem a pokud možno techniky z videa vyzkoušel. Přiznám se, že jsem ho celé neshlédl, asi jenom 30 minut. Což mi ale stačilo na vyzkoušení základních technik. Moc mi nešly. Raději jsem plaval a užíval si vodu. Trénink technik nikdy není zábavný.

Průběh kurzu

1Konečně byla sobota kurzu. S sebou stačily plavky, ručník a brýle. Nic víc. Kurz proběhl v Praze v hotelu Olšanka. Na kurz se nás sešlo 9 – 4 muži a 5 žen. Všichni neuvěřitelně natěšení. S malým zpožděním dorazil i Tomáš a hned nás odvedl do salónku na první teoretickou část kurzu. Kurz má hodinu teorie následovanou hodinou v bazénu a obojí se po obědě opakuje. Celkem 4 hodiny nabité informacemi.

Již první hodina teorie byla velmi plodná. Sice jsem před kurzem prováděl v bazénu nějaké snahy o styl totálního ponoření, ale sám bych nikdy nepřišel na tolik chyb. Přišlo mi, že plavu krásně a bez námahy. Jak já se mýlil. Spoustu pohybů bylo úplně špatně provedená a spíš mi energii ubíraly, než šetřily. O což v teorii totálního ponoření jde. Prošli se jednotlivé základní cvičení, ukázaly pohyby, Tomáš řekl nejčastější chyby (u těch jsem se viděl) a najednou byla první velmi příjemná hodina pryč.

Druhá hodiny probíhala v bazénu. Při krátkém rozplavání si nás rozdělili na dvě skupiny a pak se šlo na věc. Všechny základní cviky se zdají na první pohled lehké, a taky jsou, jenže než do nich člověk pronikne, dost ubírají energii. Samotnému mi došlo, že nejvíce chyb jsem před kurzem dělal ve zbytečném napětí jak krku tak ruky, špatném směru ruky a lehce chybné poloze hlavy. Po lehké úpravě se mi najednou plavalo velmi dobře, lehčeji než předtím. Musím podotknout, stále šlo o základní cvičení, i když ke konci jsme se dostali až vlastně k celému tempu. Moc nás svičení bavilo, ale rádi jsme z vody vylezli. Jak člověk často stál, poslouchal instrukce a nehýbal se, tak hrozně prochladal. Ke konci byli všichni pěkně zmrzlí.

Každý kdo plave možná řekne, proč to trvá tak dlouho a proč se věnovat nějakým cvičením. Ale každý si musí uvědomit, že se jedná o úplně jiný styl, než se běžně vyučuje. Žádné kopání jak blázen, žádné přehnané zabírání rukama a vůbec praní s vodou. Totální ponoření učí vodou bez odporu proplouvat.

Po příjemném obědě, proběhnuvším v přilehlé pizzerii hned vedle vstupní haly bazénu, stráveném debatováním o všem možném následovalo odpolední kolo teorie. Probralo se více detailů, vyzkoušelo nasucho více pohybů a nakonec nám Tomáš pustil nějaká videa, jak tento styl vypadá u profesionálních plavců. Co budu povídat, tímto stylem se dá plavat vážně rychle (ne že by mi na tom momentálně nějak záleželo). Ku příkladu metodou total immersion plave Sun Yang, který momentálně drží jak světový tak olympijský rekord na 1500 m volným stylem.

Odkaz video: https://www.youtube.com/watch?v=T5FlDy3YmDQ

Odpolední část plavání v bazénu byla věnována lehkému opakování dopoledního programu a pak nácviku celého tempa. Chvíli mi šlo, žádný problém, ale pak se mi do něj nějak podařilo zamotat, stejně jako všem ostatním, a najednou se nedařil ani jeden pohyb. Ono sladit levou ruku držící vodu, pravou čekající u hlavy a kopnutí spodní nohou není tak lehké jak se zdá. Tomáš si toho všiml, všechny nás vytáhl z bazénu a hezky se zkoušela otočka na suchu. Tam nám šla, po návratu do vody trochu lepší, ale i tak byla cítit nejistota. Prostě jsem do pohybu moc zapojoval hlavu.

Ještě ke konci, když už nám všem prý pohyb šel, vzal Tomáš kameru a natočil nás. Prý normálně točí až na pokročilém kurzu. Videa nám v dalším týdnu poslal e-mailem. Při natáčení nám říkal, že pohyb vypadá moc dobře a sami uvidíme doma. Viděl jsem! Vůbec mi můj pohyb nepřišel pěkný. Přirovnal bych ho k epileptickému záchvatu pod vodou. Ruce dobré, ale ty nohy. Takové prapodivné kopnutí moc do stran. Řekl bych, že video mi hodně pomohlo. Sice jsem na něm vypadal jako postižená žába, ale posun byl zřetelný.

Plavání po kurzu

Po kurzu jsem se nedostal do bazénu hned druhý den, pár dnů mi nevyšel čas. Takže nebudu lhát, spousta informací se mi vykouřila. Ale udělal jsem co nám bylo doporučeno. Před bazénem shlédl video s teorií a pak šel teorii praktikovat.

Já se do vody normálně bál. Hrozná nervozita. Rozhodl jsem se nikam nepospíchat a po rozplavání přes polovinu času ve vodě trávil cvičením základních pohybů. Bylo nám doporučeno jim pár týdnů věnovat více času, ať si je tělo řádně zažije. Pak hezky bazény celým stylem. Který moc nešel, protože do celého pohybu jsem ještě musel přidat dýchání. Značně složitý pohyb navíc! Trvalo mi několik bazénů, než jsem na něj alespoň trochu přišel. Přiznám se, že pocity po první pokurzové návštěvě bazénu nebyly moc dobré.

Co mi pomohlo před druhou návštěvou bazénu byla kniha Total Immersion. V ní je krásně popsáno, jak si rozložit čas v bazénu po absolvování kurzu a jakým cvičením se věnovat. Druhá návštěva naprosto super. Od Tomáše přišly mimo videí i dodatečné dokumenty k tréninku a technice, ale kniha je kniha. Je v ní přeci jenom více informací. Tomáš poslal i jím vypracované dokumenty v pdf k technice a tréninku, ale nic nového pro toho, kdo četl knihu.

Od kurzu už nějaká doba uběhla a já vyzkoušel i tréninky bez techniky. Asi (určitě!) jí ještě nemám zažitou. Plave se dobře, ale čas od času styl při plavání ustřelí a hned je to znát. Chce to trénovat základy a s tréninkem nepřestávat.

Jinak kurz totálního plavání určitě doporučuji. Tomáš je profesionál a kurz krásně doplní knihu.

Podzimní sezóna 2016 zazděná

ilustrační obrázeklZačátkem léta během tréninků jsem si říkal, jakou mám formu. Běhalo se naprosto lehce, tepy dole, tělo špičkově připravené na cokoliv prakticky bez tuku, nic nebyl problém… Nohy neuvěřitelně létaly prakticky bez námahy. V té době přišlo i přihlášení na Dalmacija ultratrail – prvním ročníku ultra trailu v Chorvatsku kolem Dubrovniku. Natěšenost byla veliká. Trénink se mi dařilo plnit přesně podle představ, nebudu lhát, začal jsem si pomýšlet ohledně Dalmacija ultratrailu na bednu. Těch 110 km s nějakými 4000 m+ převýšení mi nepřišlo jako nic hrozného.

Cíli jsem upravil i mou osobní termínovku. Hlavně aby závodů nebylo moc a někde jsem se neoddělal. Vše se dařilo. V červenci pouze dva závody – krátký běh do vrchu v Prčicích a na konci měsíce 24 hodin v Kladně. Prčicě dopadly jak dopadly, vrchař prostě nejsem a Kladno s bídným výsledkem mi nakonec přišlo jako dobrý trénink být 24 hodin v kuse na nohou. Po Kladně proběhla důkladná několikadenní regenerace a opět návrat do tréninku. Ten probíhal ještě lépe než předtím. Těch 24 hodin nohy o kousek posunuly.

Ale pak přišla dovolená v Rakousku, která podle všeho může za později vzniklý problém. Byla totiž hodně sportovní – vždy ráno běh ve velmi slušném tempu a odpoledne nějaká činnost jako ferraty, kolo, plavání nebo tak. A podle všeho ferraty mi oddělaly nohy. Samotné skály za to nemohou, může za to zbytečné spěchání být rychle nahoře a co nejrychleji dole. Chybu jsem udělal na ferratě u Traunsee. Odpálil jsem si svaly v nohách a to mohlo dle všeho za můj problém.

V druhém týdnu po dovolené mě zničeho nic začalo lehce píchat uprostřed pravého lýtka z vnitřní strany kosti holenní. První zmínka bolesti byla 25. srpna. O pět dní později už noha bolela i v klidu a nad během se nedalo ani uvažovat. Dal jsem pár dní klidu, po kterých se ovšem noha nezlepšila. Před problémy jsem ale Renče slíbil, že jí zaběhnu běžeckou část štafety při triatlonu v Hrádku nad Nisou. Zde jsem o proběhlém závodě nepsal. Adrenalin mi totiž povolil běžet a podařilo se mi zaběhnout myslím 4. nejrychlejší čas běhu ten den. Celkově jsme vyhráli smíšené štafety a ve štafetách skončili třetí ze všech (snad si dobře pamatuji). S během nespokojenost, připadal jsem si obratný asi jako dinosaurus, o rychlosti nemohla být řeč. Pomalost!

Adrenalin mi sice umožnil běhat, ale jinak byl závod asi chyba. Totálně mi zazdila běhání na několik týdnů. V týdnu po triatlonu raději návštěva ortopeda s rentgenem, hezky vyloučit únavovou zlomeninu. Rentgen nic a že prý jde o natažený vaz. Hmm, by mě zajímalo jaký vaz se uprostřed nohy nachází… Nevadí, bylo mi jasné, že s během je amen. I tak jsem se stále nevzdával Dalmacije. U té mi došlo koncem září, že je nereálná. Triatlon byl 4. září a první trochu bezbolestný běh po něm byl možný až za 16 dní totálně bez běhu. Dalo se lehce klusat jen s nepatrnou bolestí. Klus o délce 3 až 4 kilometrů. Prostě k smíchu. V tu dobu účast v Dalmáciji definitivně vzdaná. Až tehdy jsem informoval ostatní, že nepoběžím.

Brněnský masakr a Dušanovo SUM (Strom Ultra Maraton startující z Vlastibořic) mě asi mrzí ještě víc. Na víkend s přáteli jsem se těšil, vždy mě neuvěřitelně nabyl pozitivní energií a chtíčem běhat a zlepšovat se. Dlouhá léčba neobjasněných potíží prostě vezme energii i elán.

Volba neběžet Dalmáciji byla dobrá, protože první opravdu bezbolestný běh se konal až v polovině října. Přibližně týden před startem v Dalmáciji (startuje se 21. 10.). V momentálním stavu bych nebyl schopný těch 110 km ani odbelhat, natož běžet. Mrzí mě to, ale nedalo se nic dělat. Padlo rozhodnutí poslouchat tělo. Nejhorší je, že i po zdárném vyléčení stále nevím (a vědět asi nebudu) důvod problému…

Co bohužel provázelo zranění ruku v ruce je pokles motivace. Podzimní sezóna totálně zrušená, což bych i přežil, ale problém je, že se nedaří nalézt chuť pro návrat do tréninku. Vůbec chuť běhat najednou zmizela. Nemám náladu závodit a s někým se poměřovat, ani sám se sebou. Běhat chodím jen klusem do 12 kilometrů a nad tempem ani nepřemýšlím. Je mi ukradené. Koukám na zápisky ostatních na DM, blozích nebo FB a vůbec nic se mnou nedělají. Ještě před zraněním byly vždy jak červený hadr na býka.

Abych si jen nestěžoval. S nechutí bojuji a pevně doufám, že na Silvestra budu v Jistebnici připraven obhajovat umístění z minulých let. Já se vrátím…